Pro zemi galského kohouta to byl černý den. Završila se pozemská cesta všestranně nadaného umělce, básníka, dramatika, malíře, scenáristy i režiséra Jeana Cocteaua. Zemřel před rovným půlstoletím v 74 letech na infarkt. Francie tesknila o to víc, že toho dne, 11. října 1963, jen o pár hodin dříve skonala i Cocteauova blízká přítelkyně, šansoniérka Edith Piaf.
Zrcadla jako brány do jiných světů
Cocteau se narodil 5. července 1889 do zámožné rodiny v Maisons-Lafitte. V dětství ho hodně ovlivnil jeho otec, právník a amatérský malíř, který však v synových devíti letech údajně spáchal sebevraždu.
Dospělý Jean Cocteau se prý nejlépe cítil v kůži básníka a veškerou svou tvorbu také za poezii považoval. Propagoval avantgardní směry a vzájemné působení různých druhů umění. Měl rád antická témata a kombinaci skutečnosti s mýty. Typické pro něj bylo využívání některých rekvizit, například zrcadel jako bran do jiných světů či rukavic jako prostředků magie a tajemna.
Surrealismus, futurismus, kubismus, dadaismus či symbolismus – to vše si stihl vyzkoušet. Také jeho vliv na práci jiných kolegů od kumštu byl výrazný. Existoval však jeden člověk, kterého Cocteau takzvaně umělecky stvořil: Jean Marais. S tímto o dvacet let mladším hercem byl pracovní i osobní život Cocteaua úzce spjat. Poprvé sem potkali v roce 1937 a urostlý Marais na známého umělce osudově zapůsobil.
Jsem do vás zamilovaný, dozvěděl se Marais
V knize Příběhy mého života popsal Marais jejich setkání takto: „Cocteau kouřil opium. Vypadal stejně zoufale jako já. Spustil ruce podél těla a zopakoval – je to katastrofa. Jsem do vás zamilovaný.“ Herec po letech přiznal, že mu zájem Cocteaua lichotil, sám sebe ale označil za kariéristu, připraveného ke všemu. Své city však dlouho nepředstíral a kouzlu básníka propadl také. I když se po několika letech partnersky rozešli, jejich pouto přetrvalo až do Cocteauovy smrti.
Vztah jim oběma přinášel vzájemnou inspiraci. Mistr podnítil mladého eléva k dalšímu hereckému růstu jak na divadle, tak ve filmu. Napsal pro něj řadu scénářů, například roli Patrice v parafrázi legendy o Tristanovi a Isoldě – Věčném návratu (1943) režiséra Jeana Delannoye. Po válce se pak Marais stal hlavním hrdinou všech zásadních Cocteauových filmů (pohádka Kráska a zvíře, Orfeus nebo Orfeova závěť), které z něj udělaly mezinárodní hvězdu.
Po smrti musí přijít znovuzrození
V Orfeovi (1949), moderní parafrázi mýtu o Orfeovi a Eurydice, zasazené do pařížských reálií 50. let minulého století, zase režisér Cocteau vytvořil fascinující obrazy naplněné poetickými náznaky. „Po smrti zákonitě musí přijít znovuzrození, neboť básník musí vícekrát zemřít, aby se narodil. Orfeus, to jsem já sám... Vložil jsem do něho celý svůj život,“ řekl Cocteau o Orfeově závěti (1960), v níž ztvárnil sám sebe a vyhotovil si tak opravdu kuriózní testament.
Zajímavé jsou i Cocteauovy kusy pro divadelní prkna. Milovaný necita (čili Lhostejný krasavec) je například hrou napsanou přímo na tělo jeho oblíbenkyni Piaf, která se textu zhostila při premiéře v roce 1940. Slavné je i monodrama Lidský hlas či komorní drama Dvojhlavý orel, volně inspirované tragickými osudy rakouské císařovny Sissi a bavorského krále Ludvíka II. Za jednu z nejlepších her pak bývá označován Pekelný stroj s oidipovskou tematikou.
