Dalibor Vávra je člověk marnotratný. Vždy má u sebe větší obnos peněz a stal se tak pokladničkou četných kamarádů a kamarádíčků. Drobné půjčky, pivo kamarádovi zdarma v hospodě a velké spropitné se u něj staly normou. Prostě takové dobrácké "hogo, fogo". Ve vlaku ostentativně strká láhev od vypitého piva do odpadkového koše a baví se nechápajícími pohledy. Tu a tam při výstupu z vlaku sleduje, kterak se u odpadkového koše mihne šetřílek, opatřený tříkorunovou kořistí.
Absolutním vrcholem je ovšem Daliborův soukromý antikvariát. Starý kamarád a opilec Dlabola krade knihy z domácí knihovny a prodává je za mírný obnos Daliborovi. Ten nepotřebné exponáty ukládá do šteláře jedné ze svých dvou knihoven. Sbírka Dlabolových knih je pro opilce jakási Hladová zeď! Pro "antikváře“připomínka až chorobné marnotratnosti. Dalibor je samozřejmě chud. Jako bonvivánovi a v podstatě bohémovi tyto činy nepřipadají podivné. Široké okolí ale jeho názor nesdílí.
Dalibora Vávru zastihly významné historické události v produktivním věku. Osmašedesátý rok prožil jako pětadvacetiletý a devětaosmdesátý jako skoro padesátiletý muž. V obou případech si zachoval vlastní úsudek a nikdo, včetně mladých historiků, mu nemůže nic nakecat. V tom prvním případě šlo o rovnou páteř, v tom druhém o ostré lokty. Národ se zachoval po svém. Dalibor si hleděl svého, sloužil poctivě Státním drahám jako výpravčí vlaků a turnusovou službou překonával různé historické milníky. Do jedné hromady se mu slily svátky a pátky a také dění kolem. Pochopil, že pamflet Dva tisíce slov podepsali hrdinové. O dvacet let něco podobného pod názvem Několik vět podepsal každý. Komunistická kobyla už ležela na boku a kopala pouze do prázdna. Také se dověděl od jednoho známého zpěváka, že osmdesátá léta byl kulturní hrob, ale že v dobu slavil dvacetileté trvání své kapely! Jiný umělec se pochlubil, že sice jezdil vystupovat do Sovětského svazu, ale při návštěvě Aurory a Leninova mauzolea šeptal tajně protisovětská hesla! Dalibor se činil a na konci kariéry obdržel dvě velké zlaté hvězdy na límec a hodnost Vrchní inspektor Státních drah. To, že to byl jen název hodnosti, že to nikam nedotáhl a nikoho nekontroloval, to už nezdůrazňoval.
Vítězný listopad obrátil všechno naruby. Celou dobu se pouhý výpravčí vymlouval, že se nevyšplhal nahoru ne vlastní neschopností, ale nepřítomností rudé stranické knížky ve své kapse. Myslel, že tato doba dávno minula, nežli jej z omylu vyvedl kolega Saponát. K čemu byla potřebná dříve jedna knížka, nyní je nutno mít knížek několik. Václav Saponát to dotáhl až na ředitele Provozního oddílu pomocí knížky s modrým ptákem!
A děli se věci i v jeho rodné vísce. Myslivec Pouzar se rozhodl nedělit se o honitbu s jinými nimrody. Vyhlédl si lesík, oddělený od celku. Dal do síťovky tři a půl milionu a lesík zakoupil. Obehnal jej ostnatým drátem loví v něm nikým nerušen. Nakonec jej omrzela i tahle zábava. Jezdí lovit nosorožce do Jižní Afriky.
Kamarád Pepík Snopek si pořídil soukromou střední školu managementu. Kromě toho vlastní osm osobních automobilů, čtyři koně a štolbu. Je samozřejmě ředitelem. A právě Pepíkem Snopkem byl Dalibor pozván k návštěvě Prahy.
"Zastavíme se cestou ve škole, musím něco naložit,“ oznámil Pepík.
Auto zastavuje v Brně před velkou budovou. Vrátný vítá Pepíka v předklonu.
"Pojď dál, provedu tě školou,“ oznamuje kamarád.
"Já bych raději zůstal venku, počkám na tebe u auta.“
Odpor byl marný. Udivený železničář v důchodu pak už jenom zírá. Majitel školy žoviálně zdraví uklizečky. Protože probíhá vyučování, je nutno vejít do tříd. Ve třídě probíhá výuka. Každý z asi patnácti studentů má před sebou počítač. Učitel ruší přednášku. Všichni povstávají. A tu Pepík ukáže na Dalibora a praví: "Navštívil nás oblastní školní inspektor!“
Trapné ticho umocňuje zarputilý výraz neznámého pána. Majitel školy se zjevně baví a provádí hosta všemi třídami. V očích mu svítí výraz zadostiučinění. Říkají : "Vidíš vole, ani nevíš ským máš tu čest!“ A Daliborovi osud dopřál být inspektorem nejen drážním, ale i školním.
Oba hoši pokračují v jízdě po dálnici ku Praze. Dalibor je velice ukecaný člověk. Opatrně se kamaráda opatrně vyptává, jak že se domohl takového majetku. "Prací a pílí, jak jinak!“ Zaměstnává kvalifikované učitele, seznam na chodbě je toho důkazem. Jeho soukromá škola vyprodukuje absolventy na úrovni. Každý se musí pak postarat sám o sebe. Dalibor si povšimnul, že většinu žáků ve třídách tvoří dívky. Blížící se volby ale vyrábějí na čele úspěšného podnikatele vrásky. Bojí se návratu Vítězného února! Po celou dobu jízdy vypráví kterak ušetřit. Vozí si kávu v termosce a svačinu z domu. Spolucestujícímu doporučil levnou jídelnu ve Smečkách.
A pak to přišlo.
"Proboha, Dalibore, kecáme a dochází mi nafta! Proflákli jsme bezinku!“ hořekuje šofér.
"No a co, vždyť jsme na dálnici. Jistě se za chvíli objeví další,“ uklidňuje pasažér.
"Tam je Shell a nafta je o několik haléřů dražší!“
Dalibor vytřeštil oči. Takový boháč hledá levnější naftu!“
A tu najednou pochopil, že on se svoji povahou do konce života nezbohatne!
