Člověk míní, osud mění. Každý z nás si určitě tohle párkrát za život řekl. Něco se člověku splní, něco ne. Tak už to bývá.
U mě převládá těch nespněných přání vrchovatě. A že je člověk strůjcem svého štěstí? To u mě taky nějak nevychází. Proč právě já? Tohle mi běhávalo hlavou dost často.
První lásky, svatba, manželství, narození dvou dětí, rodina, šťastný domov - co víc si přát. Léta ubíhala, děti vyletěly z hnízda, založily rodiny, udělaly ze mě pětinásobnou babičku a po 14letém manželství se rozvedly. Aby toho bylo vrchovatě, lékař mi řekl, že mám rakovinu tlustého střeva. Bylo mi tehdy 48 let, následovalo ozařování, operace a po ní byl vyřčen ortel. Po odstranění většího kusu střeva nebylo už možné jeho zbytek vrátit zpět, takže mi byl zašit konečník a na břiše v levé části vytvořena stomie. Tohle slovo jsem slyšela tehdy prvně a neměla ani potuchy o tomto postižení. Člověk si nedovede představit, jak změní jeho život.
Problémy, se kterými se stomici setkávají, patří k určitému tabu, o němž naše společnost nerada hovoří. Když se řekne stomik, dost lidí si představuje, že má něco společného se zubaři. Se stomatologií je společný pouze základ slova pocházející z řeckého \"stoma\", což znamená ústa, v přeneseném významu otvor. Stomici jsou lidé s dočasně nebo trvale vyvedeným střevem. Nedávno jsem jedné známe řekla, že jsem stomička, a ona si myslela, že jsem v nějaké sektě.
U stomika dochází ke změně základních fyziologických funkcí, k neovládatelnému vyprazdňování stolice, střevního obsahu. V nemocnici jsem se stomasetrou učila pečovat o stomii a seznamovala jsem se se stomickými pomůckami. Stomiická pomůcka je dvoudílný nebo jednodílný systém, jejím základem je kvalitní lepící hmota vyrobená z hydrokoloidní želatiny. Sáček je krytý béžovou fólií a nealgerizující textilií.
V nemocnici jsem se vše naučila. Byla jsem smířená s osudem, ovšem po stránce psychické nikoliv. Trvalo to hodně dlouho než jsem se odvážila jít mezi lidi. Pak jsem začla navštěvovat klub stomiků, tam jsem prvně viděla lidi stejně postižené jako já, na kterých vůbec nebylo znát, že jsou stomici. Postupem času jsem vše přehodnotila a vrátila se ke svým koníčkům. Fotím, chodím ráda na houby, starám se o kytky a zeleninu na zahradě, sbírám keramické panenky, háčkuji, je toho spousta. A to hlavní - už si neříkám, proč právě já. Na stomii jsem si zvykla, ona na mě, a tak spolu válčíme 13 roků. Je mi 61, žiju díky lékařům a díky kvalitním stomickým pomůckám můžu i cestovat.
Ale také žiju díky sobě samé, že jsem to nevzdala.
