Nevím, jestli znáte ten pocit: v létě lehce slíbíte, že dorazíte na konferenci v listopadu nebo prosinci a budete tam půl hodinky přednášet. Léto je rozverné a cesty suché, cestování tak příjemné, přišel vám milý mail s pozváním. Přednáška bude v pátek, spojíme to tedy s krásným víkendovým výletem. Snadno se to slibuje.
Když se ale přiblíží termín, tak zjistíte, že už léto i prázdniny dávno uplynuly, dny se zkrátily, vší silou vypukl akademický rok, a kromě toho, že člověk normálně pracuje, se také probudily veškeré komise a redakční rady, které zpravidla volně navazují na normální pracovní dobu a táhnou se do pozdních večerních hodin. Navíc zjistíte, že spojovat s víkendem nic nejde, protože kolegyni onemocnělo dítko a bude nutné si vystřídat službu tak, aby i ona beze stresu všechno stihla.
Přesně tohle se mi tedy přihodilo koncem minulého týdne. Slíbila jsem přednášku ve Vsetíně, v pátek v devět hodin ráno. Z domova se nám s manželem podařilo vyrazit den předem kolem půl sedmé a kupodivu, žádná podzimní plískanice, ale krásný večer, který připomínal babí léto. Po více než třech hodinách příjemné cesty jsme hladce našli hotel Nová Radnice ve Vsetíně, kde jsme měli po dohodě nachystanou studenou večeři a zavolali nám kód, jak se dostaneme do budovy i pokoje.
Jak stárnout zdravě
Vše vstřícně, mile a hladce fungovalo. Ubytování příjemné, takže jsme se vzbudili vcelku brzy ráno, příjemně nasnídali a v půl osmé jsme zjistili, že máme ještě minimálně celou hodinu na vycházku po okolí. To bylo příjemné zjištění, které jsme hned realizovali a blízký kopec nás vytáhl až na vrchol, nad místní hvězdárnu. Rozhledy to byly opravdu krásné, Vsetínské vrchy pozlacené podzimem a docela teplým ranním sluníčkem. Krásná ranní vycházka.
Páteční program konference byl provoněn ranní kávou a připravenými koláči. Říkám těmhle moravským dobrotám mrkací koláče, přestože nejím moc sladké, tyhle na vás na stole tak dlouho mrkají, až prostě neodoláte. Přednášková síň byla plná pozorných posluchačů a dobře se tu nejen přednášelo, ale také hodně diskutovalo. Nakonec jsme ten úvod druhého dne trochu protáhli, a to se svolením a za milé přítomnosti hlavní organizátorky celé akce paní Mgr. Květoslavy Othové, místostarostky města Vsetína. Zabývala jsem se problematikou dlouhodobé péče a zdravým stárnutím, výsledky projektu FRAM, který právě končí a v jehož rámci jsme vydali Bedekr aktivního stárnutí. Podrobnější informace najdete na stránkách www.framprojekt.eu.
Právo na svůj domov
Celá akce se zabývala aktivním stářím, stářím, které by lidé měli trávit tak, jak si nás většina také přeje: v původním prostředí, ve své obci, blízko svých známých a přátel, tam, kde je člověku dobře. Tohle místo by se nemělo měnit, ani když přijde těžká nemoc a nesoběstačnost. Říká to dokonce jeden z článků Listiny základních práv a svobod, čtrnáctý, pokud se nepletu. Uvádí se v něm, že člověk má právo na volbu místa, kde žije. Neříká se tu, že tohle právo by mělo být omezeno v situaci, když člověk potřebuje pomoc, i když k tomu v praxi příliš často dochází. Naopak bychom měli dovozovat, když už tu Listinu máme, že by se služby měly přizpůsobit člověku a obce, kde lidé dlouho žijí, by se měly přičinit, aby se z nich nemuseli stěhovat, třeba i kilometry daleko, někam úplně jinam, do jiného prostředí, bez známých a přátel, bez možnosti kontaktů a vzájemné pomoci. (Mimochodem – tohle se stává hlavně v Praze, jejíž některé „domovy“ jsou hodně, hodně vzdálené a nedostupné, daleko od domova).
Možností co nejdelšího setrvání v domácím prostředí se zabývali také architekti, zástupci místní správy i samospráv jak na místní tak i regionální úrovni. Příspěvek zahraničního hosta pana dr. Wernera Widmera měl přímočarý název: Méně ústavů, více služeb doma – budoucí řešení pro Švýcarsko. K tomu by stačilo dodat: nejen pro Švýcarsko. Jen bychom si to měli uvědomit nejen na odborných setkáních, ale i prostřednictvím hlav našich politiků.
Autorka je předsedkyní České alzheimerovské společnosti, místopředsedkyní Alzheimer Europe a patronkou i60.cz
