Včera uplynulo dvacet čtyři let od sametové revoluce a já znovu zažívám tu euforii, jako tenkrát, když končila totalita a vrátila se svoboda, kterou jsme na malou chvilku zažili v šedesátém osmém. Tehdy při okupaci mně bylo sedmnáct let a jsa od malička vychovávaná antikomunisticky a protibolševicky, rozrážela jsem s mojí sestrou protestující davy, abych vyfotila okupantská vojska. V březnu šedesát devět jsme dvakrát vyhráli v hokeji nad Sověty (nedali si to naši chlapci zakázat) a tenkrát se sešla skoro celá Plzeň lidí stejného myšlení na náměstí a všichni se radovali, že jsme to konečně mohli "Rusákům" nandat. Zpívali jsme hymnu a bylo nám nádherně. Po návratu z dlouhotrvajícího oslavného průvodu jsem zjistila, že jsem to celé absolvovala v domácích pantoflích.
V létě musela matka rychle odejít do emigrace, neboť dostala echo, že po ní jdou z StB. Od roku sedmdesát, tedy od začátku normalizace, jsem byla dcerou emigrantky, navíc emigrantky, která se netajila svými názory a svým protirežimovým smýšlením a pokračovala i v cizině. A protože zpravodajci a StB měli své lidi všude, věděli i to, co my jsme navzájem nevěděli. Až po několika létech jsem se dověděla, že politické čistky na pracovištích, je očistily i ode mne. Bylo opravdu hrozné mít StB za patami. Dopisy, které jsem do Německa psala, přicházely začerněné. Kolikrát tam zůstalo jen oslovení a podpis. Opravdu nechápu, co bylo nebezpečné pro socialismus na tom, že náš chlapeček už papá kašičku nebo jak se daří příbuzným či sousedům. Asi to dešifrovali jako tajné kódy. Mně některé dopisy vůbec nedošly. Balíky byly vykradené. Tři balíky jako svatební dar byly bez cla (také vykradené, např. nikdy nedorazily katalogy s módou a další věci), za ostaní se platilo clo.
V rámci odposlechu slyšel soused nad námi, také zpravodajec, všechny intimnosti a další řeči, které nebyly pro cizí uši a když jsme to po revoluci zjistili, byť to snad bylo začerněné, ale minimálně dva lidé si to přečetli, připadala jsem si jako nahá, bez soukromí.
Nezaměstnaní prý za komunistů neexistovali. Já jsem sháněla práci, když mi ve školství neobnovili smlouvu. Proč také, kdo by chtěl mít estébácké návštěvy v ředitelně. Myslela jsem si na kulturní domy, muzea, galerie....Ale na začátku byli všichni nadšeni, neboť jsem stoprocentně splňovala požadavky. Po odevzdání dotazníku a návštěvě StB, dělali všichni, jako že mě vidí prvně. A takových nás bylo kvanta.
Lidé mají krátkou paměť a zapomínají na prázdné obchody, kdy jsme stáli přes sto metrů dlouhou čtyřstupovou frontu na máslo. Sehnat ovoce pro děti, bylo nadlidské úsilí, když pominu příšerné kubánské pomeranče. Byly socialistické a bylo jich dost, neboť je skoro nikdo nekupoval. Po šestnácté hodině už nebylo nic, co by se dalo večeřet, následně snídat a připravit z toho svačinu pro děti. Ani mléko, ani chleba, žádné pečivo. Pokaždé jsem se zlobila a nechala si zavolat vedoucího, ale bylo mně řečeno, že jsem měla přijít dřív. Debilní odpověď, neboť kdyby přišli všichni dřív, bude vyprodáno už ve dvě. Zažila jsem také, že v zelenině prodávali vykrájená jablka! Ano. K nevíře. Pokud jsem potřebovala česnek, byl to problém. Česnek prostě nikde nebyl. Bramboráky bez česneku, jako gulášovka bez masa nebo houbovka bez hub. Měla jsem vztek a pronesla jsem projev, při němž se začali lidé z prodejny vytrácet a ty, co zůstali, zajímaly tři vyschlé mrkve ve velké bedně. "No nemám pravdu?", zakončila jsem proslov. Zbylí lidé stále zkoumali ty tři mrkve, vyděšeni představou, že by je někdo mohl se mnou spojovat. Ti, co mě znali, mě od té doby neznali a přecházeli na protější chodník, kdykoliv mě měli potkat. Ale je to za námi.
Konečně přišel Listopad a já byla rozhodnuta, že teď už by se jim nepodařilo nastolit opět totalitu. Šla bych s praporem a celá rodina, všichni kamarádi a část příbuzenstva a všichni slušní lidé se mnou. Byly to nádherné chvíle. Jak v televizi, tak na všech setkáních. Brečela jsem štěstím, skandovala jsem brečíc a při hymně jsem silně vzlykala. Upadly mi klíče, jimiž jsem zvonila a pro pláč jsem je neviděla.
Máme plné obchody a asi nikdo zvlášť nestrádá, až na vyjímky. Ovšem v hypermarketech vidím plné košíky. To bychom si za totáče, pokud by to existovalo i u nás, doopravdy nemohli dovolit. Pleny jsme vyvařovali na sporáku, plenkové kalhotky neexistovaly. Zaplať Pán Bůh za ně. Bezdomovců, pokud nejsou dobrovolní a spadli do problému ne svou vinou, je mi líto. Jednomu bezdomovci jsem nabídla celozrnné rohlíky a balíček anglické slaniny. Řekl mi, že na salám a rohlíky se..., že chce prachy. Několika jsem opravdu nějaký peníz dala, ale museli přísahat, že si koupí jídlo. Dlužníci by se nedostali do dluhů, pokud by si nepůjčovali, když nemohou splácet. Nikdy bych nepřipustila, abych se dostala do mínusu .
Na dovolenou k moři se smělo jen do Rumunska, Bulharska, Polska na Krym, do Maďarska a NDR, ale většina lidí na to neměla. Ti, co na to měli, zejména funkcionáři, jezdili na "lepší" dovolené, neboť měli důvěru strany a vlády.
Za svou matkou jsem jela až po čtrnácti létech, po návratu jsem přišla o práci a čtyřhodinový výslech na StB byl hodně náročný.
Samozřejmě jsou mezi námi i tací, kteří využili či zneužili situaci ve svůj prospěch, známe je všechny. Za totáče také existovali, ale neznali jsme je nikdo.
Přeji šťastné a svobodné Vánoce.
