Chlapík tohoto jména mi zůstane trvale v paměti. Jednak jako persona, jednak jako věčně smějící se člověk, sběratel vtipů a anekdot, zejména o Skotech. Ač sám byl Američan skotského původu. Jmenoval se Ralph Byrd.
Před lety jsem jako filatelista měl možnost nahlédnout do švýcarského katalogu Aeschlieman. Ten měl též oddíl „Mezinárodní korespondence“. Bylo tam množství adres z celého světa. Protože jsem vcelku dobře ovládal ruštinu, napsal jsem na několik uvedených adres. Totéž jsem provedl v němčině. Odpovědí přišlo mnoho, až jsem byl překvapen. A tak se stali mými přáteli Ligia a Toomas z Estonska, David z Lotyšska, ozvali se Marianna a Stanislaw z Polska, mými dlouholetými přáteli byli též Bogojčo z Bulharska, Fritz a Marlis z bývalé NDR, Jürg ze Švýcarska, Bent z Dánska, Belgičané Marie a Joseph, Ralph a Elen z Nebrasky v USA a Italka Margharita.
Náplň korespondence byla velmi různá, od pohlednic a turistických prospektů, přes známky a modely letadel a aut, až po recepty jídel či rodinné fotografie. Ralh byl kus chlapa – asi 160 kg živé váhy, výška 205 cm. Oblékal se zásadně jako kovboj: károvaná košile, klobouk stetson černé nebo bíle barvy (podle počasí), odrané rifle, na nohou boty „koně“, červený šátek kolem krku. A v ústech přehazoval stále viržino nebo doutník. Jeho paní Elen pocházela ze Švýcarska a byla jeho pravý opak – drobná, štíhlá, moc toho nenamluvila. Zato Ralph pustil někoho ke slovu jen když se chtěl nadechnout, aby vzápětí zase chrlil příval slov ve své americké angličtině.
Protože jsme naše přátelství rozšiřovali podle hesla „Můj přítel může se stát i tvým přítelem“, rozšiřovaly se naše řady možno říct geometrickou řadou a povýšili jsme naši korespondenční skupinu na MINIUNO. Prubířským kamenem se stala cesta manželů Byrdových do Evropy, konkrétně do Švýcarska a do Československa. V rámci přípravy cesty Byrdových jsem se spojil s přítelem Jürgem z Aarwangenu u Bernu a poprosil ho, zda by neposkytl nocleh mým americkým přátelům. Jürg souhlasil a další už bylo na něm a Byrdových. Domluvili se, že Ralph přiletí do Bernu přes Brusel. Aby se dlouho nezdržovali hledáním v příletové hale, zvolili si jako poznávací znamení mrkev. Letadlo Sabeny přistálo. Jürg s malou mrkvičkou nad hlavou se vydal na cestu halou. A tu vidí, jak nějaký kovboj - hromotluk chroupá velkou mrkev a občas ji zvedá nad hlavu a mává s jejím stále se zmenšujícím torzem.
„Kde se touláš, neutralito! Takový jsem měl hlad, že jsem málem snědl naše poznávací znamení.“ To byla první Ralphova slova k Švýcarovi , kterého viděl poprvé. Ihned si porozuměli a stali se přáteli. Jürgova manželka Simone našla společnou řeč s Elen nad návrhy módních doplňků pro jeden salon. Američtí hosté pobyli v Bernu tři dny a odletěli přes Curych do Prahy. Tři dny obdivovali její krásy, pak si v Pragocaru zapůjčili auto a odjeli k nám na Moravu.
Přivítali jsme se jako staří známí přátelé, i když jsme se do této chvíle nikdy neviděli. Ralph mi předal typickou oranžovou větší poštovní obálku. Tvářil se nějak provinile, ale v očích měl šibalské ohýnky. Aha, řekl jsem si, Jürg posílá fotky z pobytu Byrdových. Otevřel jsem obálku a zkoprněl jsem. Byly tam fotografie zdevastovaného nábytku. Přes jednu fotku byl vzkaz: "Je to zvíře, nechej ho spát jedině na zemi!" Yes, yes, pokyvoval smutně Ralph hlavou, když jsme prohlíželi fotografie. Moje
paní upekla pro návštěvu vynikající jablkový štrúdl a kovboj z Nebrasky se s ním velmi rychle spřátelil. Snědl ho ve velmi krátkém čase. Ale červenala se Elen. Naštěstí této jablečné dobroty bylo větší množství, takže k žádnému trapasu nedošlo. Ralph spal na nafukovacím lehátku na podlaze v obývacím pokoji a ráno byl velmi dobře naladěn. Jistě k tomu přispěl i kalíšek valašské domácí slivovice „nalačno“ vypité.
Pro naše americké přátele, kteří milovali moravský folklor, jsme připravili výlet do rožnovského skanzenu. Byli doslova uneseni valašskými dřevěnicemi, včelími úly, kostelíky, s velkým zájmem si prohlíželi interiéry chalup. Prohlídku jsme skončili v hospodě „Na posledním groši“. Chtěli jsme, aby naši přátelé ochutnali pravou valašskou kyselicu a frgály. V hospodě bylo narváno, většinou tam byli cizinci. Ralph ve svém kovbojském oblečení vyvolal ihned pozornost hostů i obsluhujích cérek a ogarů v krojích.
Objednali jsme si kyselicu, kterou nám přinesli v nádherných keramických miskách. Bylo zřejmé, že jedna miska Ralphův apetit neuspokojí. Všiml si toho i vedoucí, kývl na mne, abych šel k němu do kuchyně. Povídá mi :„Pánovi viditelně naše kyselica chutná. Dáme mu nášup – plný kbelík této dobroty a místo lžíce bude jíst naběračkou. Když to sní bez přestávek, bude to mít gratis jako pozornost naší hospody. Ale nic mu neříkejte!“ Vrátil jsem se ke stolu.
Sám pan vedoucí přinesl kýblík s vonící kyselicí. Ralphovi se rozzáříly oči a jeho úsměv od ucha k uchu hovořil za vše. Sejmul stetsona, obřadně olízl naběračku, dal si kbelík mezi kolena a pustil se s vervou jemu vlastní do zápasu s kyselicí. Snědl „porci“ na jeden zátah za povzbuzování hostů. Když skončil naběračkový koncert, vytřel zbytek kyselice ukazováčkem a s chutí jej vždy olízl. Jako prémii dostal dva frgály – hruškový a tvarohový. Zachoval se jako gentleman – nabídl je „našemu stolu“. Za chvíli
přiběhl vedoucí a povídá: “Průšvih, už nemáme ani kapku kyselice! A došly nám i frgály!.“ Obrátil se k Ralphovi, políbil ho na jeho rozsáhlou pleš a řekl mu: “Vielen Dank! Spasibo! Thank You! Gracias! Merci! Ďakujem!“ V hospodě zaburácel potlesk a ozvalo se několikrát „Bravo!“ Za potlesku jsme prošli špalírem hostů a potem orosený Ralph rozdával na všechny strany úsměvy a stisky rukou.
Když jsme přijeli domů, požádal moji paní o recept toho „balzámu“. A valašská kyselica se stala součástí jídelníčku v jeho farmářské restauraci uprostřed státu Nebrasca. I této zeměpisné polohy ranče dokázal náš přítel využít – u restaurace typu kovbojského saloonu se tyčil vysoký obelisk upozorňující návštěvníky, že se nachází ve středu USA, malé letadlo nabízelo vyhlídkové lety, kovbojové zvali k návštěvě rodea. A jak později psala Elen, stala se valašská kyselica i frgály šlágrem jejich restaurace.
Ralph si už vystál frontu „tam u nebeských bran,“ jak zpíval Michal Tučný. A já jsem přesvědčen, že v jeho jídelním lístku nechybí valašská kyselica a voňavé frgály!
