Není to nakonec horší? Tahle otázka napadá mnoho lidí při pohledu na výsledky různých proměn, které probíhají v televizních pořadech a časopisech. Žena se svěří do rukou takzvaným odborníkům, ti jí vyberou nové oblečení, udělají nový účes, nalíčí ji. Jenže okolí neudělá "ááách", ale tak nějak divně kouká. A ona sama spokojená není, i když se tváří, že je. Uběhne pár týdnů a dotyčná vypadá tak, jako před proměnou. Existuje vůbec ideální proměna? Máme se o ni pokoušet nebo je lepší zůstat takoví, jací jsme byli celý dosavadní život?
Věk kolem padesátky a výše je ideální čas na to, abychom si uvědomili, co máme v životě rádi, co nám dělá dobře, tudíž jací jsme. Takže bychom konečně měli mít jasno, co rádi nosíme a jak chceme vypadat.
„Mnoho žen se celý život obléká tak, jak si myslí, že by se oblékat měly, ale vůbec tím nevyjadřují to, čemu říkám odstín duše,“ vypráví stylistka, módní návrhářka a poradkyně Táňa Havlíčková. „Jsou ženy, které celý život nosí šaty, sukně a volánky, protože jim maminky říkaly: Nenos kalhoty, vypadáš v nich jako kluk, tyhle šatičky ti sluší. Ve skutečnosti jsou třeba typ, který podvědomě tíhne k ležérnímu oblečení. Výsledkem je, že mají plnou skříň oblečení různých stylů, ale stále nevědí, co si obléct. Ať si obléknou cokoli, nejsou spokojené. Problém je v tom, že se často celý život snažíme někomu vyhovět. Manželovi se líbí sukně, mamince dlouhé vlasy, kamarádka řekne: Na tohle už jsi stará... A my tápeme a nevíme, co vlastně samy chceme.“
Oblečení jako terapie
Táňa Havlíčková více než dvacet let pracuje na teorii, že osobnost člověka vyzařuje jistou energii a tvrdí, že ji dokáže vnímat přes vnější obal člověka, tedy jeho oblečení a doplňky. Pokud je oblečení v souladu s touto energií, vypadá člověk prostě dobře. Má šmrnc, oblečení i účes mu sluší. Na svých stránkách www.tanahavlickova.cz, provozuje stylový test. Podle odpovědí na otázky týkající se toho, co rádi nosíme, si nás řadí do osmi různých typů. Pokud pak oblečení vybíráme podle toho, co je tomu či onomu typu blízké, nemůžeme se takzvaně seknout. O test je velký zájem, mnohé ženy jej berou jako první krůček k tomu, aby si uvědomily, co vlastně chtějí a zda to chtějí tak hodně, že jsou ochotny pro to něco udělat.
„Výběr oblečení, účesu, nalezení celkového stylu, to není jen proměna, to je ve skutečnosti terapie,“ říká Táňa Havlíčková. Má zkušenost, že jen okolo dvaceti procent žen má jasno v tom, co jim sluší a v čem se cítí dobře, ostatní tápou. Tato stylistka však na rozdíl od mnoha jiných nepracuje metodou nakoupit co nejodlišnější oblečení od toho, které jsme dosud nosili, nebo udělat co nejvýrazněji jiný účes. Právě naopak. Tvrdí, že nejlepší je pro každého přirozenost, to, co nám dala příroda.
Její klientky od ní například jen málokdy uslyší radu: „Úplně změňte barvu vlasů, natož oblíbenou větu kadeřníků: Dejte si melírek, výraznou barvičku, ta omladí.“ Má dlouholeté zkušenosti a tak ví, že neomladí. Naopak, výrazný melír obvykle udělá z padesátnice usedlou paní. Mnohem větší umění, ovšem s mnohem lepším výsledkem, je nechat si pouze zvýraznit přirozenou barvu vlasů, nechávat si barvit jen šedé odrosty na pěšince. A pro ty odvážnější: Nechat si vlasy přirozeně šedivé, samozřejmě s perfektním střihem, aby bylo všem jasné, že toto nejsou vlasy majitelky, která je životem tak unavená, až je jí jedno, že je šedivá, nýbrž vlasy sebevědomé dámy, která si s přibývajícími roky nedělá hlavu, protože ví, že stále vypadá skvěle. A v tom je velký rozdíl. Stejně velké je umění toto rozlišit.
Jak sladit duši s obalem
Mezi klientkami Táni Havlíčkové jsou ženy různého věku, nemálo je těch kolem padesátky i výše. „V tom věku si žena obvykle uvědomí, že už nechce plnit nějakou roli, přebírat program svých rodičů či manžela. Dozrála, hledá svou osobnost, uvědomuje si svou energii,“ říká. A dodává: „Sice nám všichni říkají, že nejdůležitější na člověku je duše a jeho osobnost, jenže ty jsou schovány pod obalem. Tím obalem je naše oblečení, náš vzhled. Realitou je, že to, jací jsme, vysíláme právě přes naše oblečení. Naše duše, osobnost může být sebelepší a sebezajímavější, ale jestliže není sladěná s tím, co máme na sobě, nikdo to nepozná.“
Tady je několik zásad, které možná pomohou ženám, které uvažují o radikální proměně svého vzhledu:
* Nejlepší je to, co nám dala příroda. Jestliže je žena celý život tmavovláska, měla by jí zůstat. Rozhodnout se v šedesáti pro změnu tak, že se změní na blondýnu nebo zrzku, je nesmysl. Spokojenější bude možná pár dnů, pak ji to bude stát jen hodně peněz, práce a času. Udržovat přirozeně tmavé vlasy, které jsou místy šedivé, tak, aby byly blond, to je přetěžký úkol pro každého kadeřníka, není to levné a je to časově hodně náročné.
* Ujasněme si, jaký jsme typ. Není na tom nic těžkého, stačí se rozhlédnout v obchodech a uvědomit si, které z té záplavy oblečení se nám líbí tak, že bychom v něm hned vyrazily. Pokud něco koupíme, vzápětí to uložíme do skříně a oblékneme jednou či dvakrát, znamená to, že jsme se netrefily. K první, jednoduché orientaci může třeba sloužit už zmíněný test.
* Nebojme se požádat o radu. Pokud to někdo myslí s proměnou vážně, má na to finance a čas, může klidně vyrazit nakupovat či obhlížet oblečení se stylistou. Dělají to nejen celebrity, ale i úplně normální ženy. Paradoxně za ty peníze, které služba stojí, ušetří ženy tisíce, které jindy vyhodí za oblečení, které pak nenosí. Jde jen o to, najít si poradce, kterému věříme a s nímž si rozumíme, což také není jednoduché. Inspirací mohou být i kvalitní módní časopisy. Nelekejme se, že ukazují boty či oblečení za mnoho tisíc. Jasně, že si je nemůžeme dovolit, ale můžeme zkoušet najít podobné v dostupné ceně. Vtip je v tom, že tyto časopisy obvykle tvoří lidé, kteří o stylu něco vědí, není to jen snobárna pro horních deset tisíc, jak si mnozí myslí.
* Nenechejme se mást názory rádoby expertů v různých bulvárních plátcích, kteří si říkají módní policie a mají pocit, že mohou kritizovat kdekoho. Skutečnost je totiž taková, že ti, kteří módě a stylu opravdu rozumí, si módní policie nikdy neříkají.
