Píše se rok 1966. Daří se mi řádně odmaturovat na střední škole. Na vysokou školu se dostávají jen vyvolení, já mezi ně nepatřím. Prázdniny prožívám v přemýšlení nad budoucností a hledáním zaměstnání. Daří se mi. Jsem ráda a spokojená. Školu si určitě dodělám při zaměstnání. Po čase se však necítím dobře. Jdu k lékaři, který dává okamžitou diagnózu - “předmaturitní nervóza.“ Když sdělím, že mám skoro rok po matuře, mění diagnózu na "pomaturitní nervózu“...trápím se, až končím v nemocnici. Třetí diagnóza zní: “těžký zánět průdušek, náběh na astma“. Opravdu velice potěšující! Zůstávám hezky dlouho v prostředí mezi bílými zdmi a bílými plášti.
Po propuštění z nemocnice obvodní lékař asi zpytuje své svědomí. Nabízí mi pobyt v lázních. Koukám jak divá. Tato možnost mě nikdy nenapadla, o tom se mi nikdy nesnilo. Nabídku přijímám. Čekám na poštu s datem nástupu. Ano, netrvá to moc dlouho, velká obálka s lázeňským poukazem je v mých rukou. Vysoké Tatry, Štrbské pleso, Lázeňská budova Hviezdoslav. Jak já se těším! Miluji Tatry, už aby to bylo!
Den D přichází. Sedám do vlaku a vydávám se na nekonečně dlouhou cestu. Vlak stojí snad v každé dědince, u každého krtince. Ubytovávám se, odcházím na nezbytnou lékařskou kontrolu. Mám naordinovány nějaké procedury. Po několika dnech já i lékař zjišťujeme, že žádná procedura není ta správná. Lékař mi ordinuje neomezený pobyt na čerstvém vzduchu. Co jiného, lepšího si mohu přát?!
A tady to začíná. Venku nádherná, doslova pohádková zima. Kolem dokola nehorázné množství nádherného čistě bílého sněhu. Pleso zamrzlé. Na vycházky chodím velice ráda. Většinou sama. Patřím mezi nejmladší lázeňské hosty a starší ročníky o delší vycházky nemají zájem. Snad se stane zázrak a přijde někdo nový, kdo má přírodu taky rád!
Večer co večer sedám se svou spolubydlící a několika dalšími lidmi ve společenské místnosti. Pletu, čtu, luštím křížovky. Jednou si ke mně přisedá cizí mladík. “Slečno, nechcete si zahrát dámu?" Souhlasím a hrajeme, povídáme si, bavíme se. Po chvíli přicházejí další hoši. Nenápadně si stěžuji, že chodím sama na dlouhé vycházky, že jsem nešťastná ze spousty sněhu, na kterém bych ráda lyžovala, kdyby mi nechyběly lyže. A světe, div se, dozvídám se něco neuvěřitelného. Hoši, kteří sedí kolem mě, jsou naši mladí skokani z Dukly Bratislava. Za pár dnů bude tradiční Tatranský pohár a oni jsou zde před soutěží ještě na soustředění. Šímo, Motejlek, Kodejška. Chvíli se domlouvají a náhle slyším jejich rozhodnutí. Jeden mi půjčí boty, jiný běžky, další sjezdovky, kdykoliv si budu přát. Mají je erární a také rezervní. Jásám radostí.
Mé následující dny jsou úžasné. Na Tatranský pohár se dostávám zdarma a fandím, jak nejlépe umím.Vyhodnocení vítězů se koná v naší společenské místnosti. Nádherný zážitek a vzpomínka na celý život. Pokaždé, když jedu do Tater nebo když vidím na obrazovce naše skokany, musím vzpomenout. Nezapomenutelné chvíle, které každý nemá možnost zažít.
Soutěžní příspěvek na téma "Moje nezapomenutelná zima"
