Moji rodiče byli přesně to, čemu dnes říkáme sociální případ. Mamka se vdávala jako sirotek, měla pouze tři bratry s vlastními rodinami a starostmi. Taťka byl bez matky od svých devíti let, jeho otec byl znovu ženatý, bratr daleko ve světě a sestra ve vzdáleném městě. Rodiče se seznámili při tancovačkách, které oba milovali, a které byly asi jedinou jejich radostí. Na společném životě se prý právě tam domluvili. Doufali, že jim společné soužití přinese více štěstí, než měli dosud.
A byla to pravda. Ta štěstí byla hned dvě – já a sestra. Narodily jsme se k překvapení všech, protože jak mamka vyprávěla, doktor ještě při příjmu v porodnici pohovořil o bušícím srdíčku, zřetelných ozvách, normální poloze – ale že jde o děti dvě, vůbec netušil – což dneska asi není dost dobře možné.
Narodily jsme se ve znamení LVA, které – jak se praví v zvěrokruhu – dává lidem zdravé sebevědomí a přirozenou autoritu, velkorysé a přátelské chování. Lvi věří svým pracovním i morálním kvalitám, jsou hrdí, oblíbení pro svou přímost a otevřenost, rytířskost a vrozený takt. V přítomnosti těchto lidí se každý cítí dobře a nikomu nevadí podřídit se jejich vedení a rozhodování, protože tito lidé vyzařují klidnou převahu a nikdy se neuchylují k malichernostem. Lvi mají rádi bohatství a dobrou životní úroveň, ale ani v horších materiálních poměrech neztrácejí svou sebedůvěru a zjevem ani chováním nedají svému okolí najevo, že potřebují pomoc nebo soucit.
No, to vypadalo dobře, takže uvidíme - v dalších pětiletkách. Zatím jsme moc malinké, bojujeme doslova o přežití, a lidé ve vesnici tipují, která zemřeme, a která vydrží. Sestra byla drobounká a já zase hodně nemocná. Vydržely jsme obě – asi proto, že celá široká rodina, celé příbuzenstvo se zapojilo a pomáhalo, jak to šlo. To se dnes asi nevidí, ale tety každodenně radily, povzbuzovaly, chválily, sestřenice vozily, hlídaly, taťka častokrát oželel teplý oběd i večeři a všichni se těšili, kdy ten blázinec skončí a budeme vypadat trochu k světu.
Dočkali se. Jak ukazují fotky, které z té doby máme, byly jsme roztomilé a moc hezky oblékané. I dnes by se líbily kouzelné pletené svetříčky, skládané sukýnky s bílou halenkou, puntíkaté šatičky s balonovými rukávky …
Na fotkách se usmíváme - ale jen v dosahu rodičů. Pokud ti vidět nejsou, pak jsme zamračené, nejisté, ubrečené.
Vážní na fotkách jsou ale i rodiče. Pociťovali obrovskou něhu a radost, lásku, ale tím spíše převelikou odpovědnost a starost, zda všechno zvládnou, zda zajistí, co je potřeba. Tedy vlastní bydlení, alespoň základní vybavení, oblečení, slušné jídlo. Bylo po měnové reformě, vše ve společnosti velmi nejisté, napjaté. Jesle nebyly, školky nebyly, mamka musela zůstávat samozřejmě s námi doma. Skoro to něco připomíná…
Osobních vzpomínek na svoji první pětiletku života mám samozřejmě móc málo, ale mám.
Běhám po dvorku, kouknu nahoru, vysoko, a vidím překrásné modré nebe. Koukám tam pak pořád a pořád, ta modrá je krásná a je všude …Na návštěvě u známých jsem pak fascinována štípacími kleštičkami průvodčích – zkouším to s nimi znovu a znovu…Hezké je i volání sousedovic chlapečka „ děčátka žíce“ a jeho nabídka slaďounké přesnídávky v konzervě, kterou společně během chvilky spořádáme. No a poslední vzpomínka – jedeme s rodiči na kole, každá jsme u jednoho, a společně zpíváme jejejeje co se děje, na vršíčku u Matěje... Svět je prostě prima.
Ale jen do večera, než taťka začne číst vyprávěnky Pohádkového dědečka od Eduarda Petišky. Nechceme slyšet ani tu o lakomém Šnofousovi ani tu o poslední vlaštovce. Nějak podvědomě cítíme, že sobectví není dobrá vlastnost a ani opuštěnost a samota by neměli být, ani u zvířátek, ani u lidí.
A také nechceme, aby sáhl po básničkách z knihy Jana Čarka Bylo-nebylo. Znáte je? Svíčka, Flašinet, Dřeváky, Služka… Jsou smutné a představují vlastně jakési první setkání s politikou, s uspořádáním světa a já si vážně zřetelně pamatuji, že jsem byla ráda, moc ráda, když taťka poněkolikáté ubezpečil, že kočáry s bohatými už nejezdí, bosky se chodí jen v létě a jen když sami chceme, flašinet asi hrát nikdy neuslyšíme a žebráka nikdy neuvidíme, slunečníky ani dřeváky nikdo nenosí, daleko od domova už služky za prací nechodí a vrchnost vzal čert. No asi by se divil. Dnes, po šedesáti letech… je všechno zpět.
Napište také o své první pětiletce – jak se Vaši rodiče seznámili, jaké máte první vzpomínky, první knížky, první říkanky, jaké byly Vaše oblečky … reagujte na cokoliv z mé retrovyprávěnky a společně zkusíme i 5iletky další.
