Jako dítě z Podkrkonoší jsem měla ráda zimu se všemi radovánkami. Horší však byla zima v našem studeném bytě a po přestěhování do jižních Čech i v tamním starším domku. Pak jsem bydlela několik let na koleji s ústředním topením a po nástupu do zaměstnání obdobným způsobem na ubytovně. Nebyl to však můj byt, nebydlela jsem tam sama a toužila jsem mít už konečně také své soukromí.
Po několika letech mi jedna starší kolegyně, již důchodkyně, nabídla možnost bydlet jako nájemnice u její kamarádky, vdovy po lékaři. Vlastnila činžovní dům na jedné z rušných budějovických ulic a měla nadbytečnou obytnou plochu, což tehdy úřady nepovolovaly. Tehdejší národní výbor jí dovolil vyhledat si nájemníka přednostně sama. A tak se její nabídka dostala až ke mně. Dámu jsem okamžitě navštívila a projevila o bydlení zájem. Bylo krásné horké léto, byt ve zvýšeném přízemí do ulice měl dokonce dvě místnosti a měla jsem na něj dostat dekret. Podle ujištění paní doktorové to byl byt velmi teplý. Má budoucnost vypadala najednou slibně. Zvyklá na skromnější poměry z domova jsem akceptovala kamna na uhlí, toaletu na chodbě v mezipatře a dokonce i to, že v bytě není vodovod, takže vodu bude nutno nosit a mýt se jen v umyvadle. Vybavením to tedy byla jasná 4. kategorie, ale pro mě bylo v tu chvíli rozhodující, že budu bydlet ve svém.
Pravý stav věcí ukázala hned první zima. Byla opravdu drsná, venku a hlavně v bytě. Paní domácí mě s "teplým bytem" pěkně doběhla. Můj byt sousedil s někdejším, nyní zavřeným krámem, přesněji řečeno byl součástí jeho skladu. Předsíňku u kuchyně dělila od skladu jen umakartová stěna, zakončená nahoře pouze pletivem, takže to byl vlastně stále ještě sklad. Dveře do kuchyně nedoléhaly a svítilo se skrz ně. Malá kamínka na uhlí dvě místnosti v žádném případě nevytopila. Na mytí jsem měla staré umyvadlo, zabudované ve zdi, vodu jsem nosila z výlevky na chodbě v mezipatře a hřála ji na kamnech. Odtok byl do kbelíku, který jsem vynášela po několika schodech přes průjezd do kanálu na dvoře.
Měla jsem odpolední vyučovací dobu v jazykové škole, ráno jsem vstávala do teploty tak 5 - 6 stupňů, vybírala a na dvůr vynášela popel od večera, topila jak o život, odcházela do školy, vracela se do vychladlého bytu třeba v 9 hodin večer a vše se opakovalo. Vláčela jsem uhlí ze sklepa po schodech a teplo utíkalo a utíkalo. Po víkendu v Týně, kam jsem jezdila za sestrou, byl na umyvadle místo vody, kterou jsem zapomněla vypustit, led. V bytě byl minus 1 stupeň. Nedalo se tam vůbec normálně žít. Mohla jsem být pouze v posteli, vyhřáté trochu cihlou (a to i s případnou návštěvou!), nebo trávit co nejvíce času v práci, restauracích či cukrárnách, jenže na utrácení mi moc nezbývalo. Ke všemu mi paní domácí stanovila ještě nájemnické povinnosti, musela jsem pravidelně mýt celé schodiště až od ní z prvního patra, kam jsem nechodila, a k tomu průjezd, kde parkovalo a překáželo její auto, protože se jí nechtělo až na dvůr do garáže. Hadr mi mrznul na smetáku nebo v rukou a ze schodiště byla klouzačka.
Paní stála často nade mnou a dirigovala mě. K tomu jsem ještě musela prohazovat ve všední dny, když napadl sníh, už časně ráno chodník před domem. Když mi dovezli 20 metráků uhlí, řekla paní domácí, že na chodníku nesmí zůstat, takže si ho musím rychle uklidit do sklepa. Bylo dopoledne, všichni byli v práci a neměla jsem koho požádat. Se svými 50 kg váhy jsem uklidila polovinu a namohla jsem si šlachy na ruce tak, že musela do dlahy. Vzpomínala jsem na ubytovnu a tiše záviděla všem známým, kteří bydleli celkem pohodlně v panelákových bytech nebo ve vilkách. Vždyť už byl konec 70. let. Na bytovém odboru, kde jsem měla už několik let žádost o byt, se mi jako svobodné vysmáli, co chci, že přece bydlím, a oni mají pro školství 4 byty na pětiletku. Ani z vedení školy se o mě nikdo nestaral.
Má situace, z které se nerýsoval žádný únik, byla nakonec jedním z důvodů, proč jsem dala po čase výpověď a přijala dost neurčitou nabídku v Praze. Paní ředitelka to nesla velmi těžce a lamentovala, že kdybych řekla, předseda SRPŠ, nějaký důstojník a velký soudruh, by mi pomohl k družstevnímu bytu. Ve skutečnosti ale mé bydlení bylo veřejně známá věc. A tak vlastně zima připravila jazykovou školu o jednu docela oblíbenou němčinářku. I když mě pak v Praze čekalo ledaccos, tak hrozné bydlení jsem naštěstí už nikdy nezažila.
| Soutěžní příspěvek - máte nějaký zajímavý zážitek související se zimou? Pošlete jej do naší literární soutěže na téma: Moje drsná zima. Nejlepší příspěvky odměníme. |
