Ne jednou, ale hned dvakrát za rok slaví své narozeniny sedmasedmdesátiletý Rudolf Sekava. Na rozdíl od jiných si totiž nepřipomíná jen den, kdy přišel na svět, ale také den, kdy při transplantaci dostal nové srdce. Byl třetím pacientem v tehdejším Československu, kterému lékaři náhradní srdeční sval voperovali. Žije s ním už takřka třicet let. Na světě je tak pátým nejdéle žijícím člověkem s transplantovanou „pumpou“.
„Výročí transplantace si připomínám jako druhé narozeniny. Beru to jako největší dar, který jsem dostal. To si člověk uvědomuje, když se dostane na hranici života a smrti,“ říká bývalý středoškolský profesor.
Z invalidního důchodu zpět za katedru
Transplantaci v pražském Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) podstoupil 23. října 1984. Bez ní by mu zbývalo pár měsíců života. Dva roky před operací kvůli nemocnému srdci nastoupil do invalidního důchodu, rok po zákroku se zase vrátil za katedru.
První úspěšná transplantace srdce nejen v bývalém Československu, ale v celém tehdejším východním bloku se odehrála zhruba o deset měsíců dřív – před třiceti lety, 31. ledna 1984. Prvním pacientem byl Josef Divina. Operace mu prodloužila život o třináct let. Na první výměnu srdce se tým lékařů připravoval dlouho. Počátkem roku 1984 k ní dostal svolení socialistického ministra zdravotnictví.
Kdysi senzace, dnes samozřejmost
„Byl to nezvyklý pohled na prázdný hrudník. A také to, když se srdce od dárce rozběhlo. Ono to fungovalo! Tehdy to bylo něco výjimečného, dnes je to samozřejmost,“ říká profesor Pavel Firt z kliniky kardiovaskulární chirurgie IKEM, který byl v prvním transplantačním týmu.
První zákroky nezůstaly jen výjimečnou senzací, ale před třemi desetiletími zahájily systematický program. Od té doby se v IKEM uskutečnilo už 938 transplantací srdce. „Na dně duše jsem cítil i určitý smutek. Pochopil jsem, že transplantace srdce je špička mé chirurgické dráhy. Nic většího už mě nečeká,“ vzpomíná profesor Firt.
„Jsem té mladé ženě vděčný...“
Třetí pacient v pořadí si po třech desetiletích vybavuje své obavy i to, jak se transplantaci bránil a zpočátku ji odmítal. Operaci pak zvládl. Při zotavování musel Rudolf Sekava dodržovat dietu, chránit se před infekcí a hlavně povinně chodit, aby si srdce zvyklo na zátěž. Z tisku se dozvěděl, že dárkyní byla mladá žena: „Její srdce ve mně tepe dodnes. Taky chtěla žít jako já, nebylo jí to ale dopřáno. Jsem jí vděčný. Když mám výročí transplantace, tak si na ni vzpomenu.“
Statistiku nejdéle žijících pacientů prý nesleduje. Že je pátý na světě, ani nevěděl. „Jsem rád, že jsem se toho dožil. Kolikrát člověk hudruje a všelijak začíná reptat, pak si ale říká – co bys chtěl lepšího, vždyť jsi živ, tak kde bys hledal větší štěstí?!“
Porod či maraton – i to zvládnou
lidé s transplantovaným srdcem
Lékaři v pražském Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) provedli už 938 transplantací srdce. Za tři desetiletí, co se tento zákrok dělá, dostalo nový srdeční sval celkem 778 mužů a 160 žen. Sedmnáct pacientů byly děti, nejmladšímu bylo pět let. Rok po transplantaci přežívá víc než 90 procent operovaných, pět let tři čtvrtiny a přes deset let zhruba 60 procent příjemců. Na nové srdce čekají pacienti průměrně rok. Nyní je na čekací listině 114 nemocných. Stav operovaných pacientů se rychle zlepšuje. Mohou se vrátit do běžného života. Přednosta kardiocentra IKEM Jan Pirk už dříve řekl, že jeden z transplantovaných běhá maraton. V létě roku 2011 v Česku také poprvé porodila žena s vyměněným srdcem.
Primát má od roku 1976
Jihoafrická republika
První transplantace srdce na světě se odehrála v roce 1967 v Jihoafrické republice. Nemocný žil 12 dní. V tehdejším Československu se lékaři poprvé pokusili nahradit srdce v Bratislavě 9. července 1968, pacientka přežila ale jen pět hodin. Úspěch zaručily až později léky, které potlačují obrannou funkci těla a dovolí mu přijmout cizí orgán. Vedle IKEMu srdeční transplantace od roku 1992 provádí i brněnská kardiochirugie.
Co přinese budoucnost?
Asi mechanická srdce
V budoucnu by mohla být místo transplantace užívána mechanická srdce. Nadějí v léčbě jsou také kmenové buňky. Z nich by vědci jednou mohli „vypěstovat“ náhradní orgány. Zatím podobné experimenty zkoušejí ale jen v laboratořích.
