Děti všude na světě rády skáčou na lyžích a snowboardech z menších nerovností a malých sněhových můstků. Když jim nestačí sněhové můstky, tak si najdou možnost skákat ze zasněžené střechy nebo jiné vyvýšeniny do sněhové peřiny. Jako malý kluk jsem taky rád skákal a toužil létat jako reprezentační skokani v televizi. Netušil jsem jen, že se mi jednou ten sen splní.
Studoval jsem na fakultě tělesné výchovy a sportu v Praze, ale často jsme také vyjížděli do přírody na různé kurzy do blízkého okolí. Kdysi přivezli ruskou sportovní výpravu z Prahy do Krkonoš a oni obdivovali krásu českých hor a komentovali to: !Máte krásné okolí Prahy.“ (V rozlehlém Rusku jsou vzdálenosti pod 200 kilometrů považovány za blízké okolí). Rusové vůbec netušili, že jsou už na hranicích.
Drsný příkrý výstup
Drsné zahájení našeho lyžařského kurzu bylo koncipováno tak, že po příjezdu autobusem do Pece pod Sněžkou jsme si naložili své sjezdové i běžecké lyže na ramena. K tomu jsme si přidali těžké batohy na záda a začali jsme po svých vystupovat vzhůru do kopců směr chata Ministerstva školství – Richterovy boudy. Pec pod Sněžkou má 769 m nad mořem a Richtrovky kolem 1309 m. Čekala nás čtyřkilometrová kluzká cesta po sněhu a ledu s převýšením 540 metrů. Spočítal jsem průměrné stoupání 13,5 procenta. Když jsme došli do cíle, tak jsme všichni ždímali trička na těle a museli jsme se ihned osprchovat a převléknout. Asistenti určovali podle pořadí příchodu na chatu úroveň naší fyzické kondice.
Riskantní skoky na sněhovém i dřevěném můstku
V dalších dnech jsme absolvovali krátké i dlouhé výlety na běžkách, řadu lekcí sjezdového lyžování a turistické poznávání nádherně zasněžené krajiny. V plánu kurzu byly i skoky na malém sněhovém můstku. Tady jsme skákali jen kolem 5-6 metrů do dálky. A pak po zvládnutí základní techniky jsme se mentálně chystali ke skokům na větším dřevěném můstku. Protože to bylo fyzicky i psychicky dost náročné, tak se studentky přesunuli mezi diváky a my kluci jsme se pokoušeli splnit požadavky tzv. zápočtu – to znamená splnění studijního úkolu, který se pak zapisoval do sešitku výkazu o studiu – tzv.indexu.
Zápočtu předcházel trénink ve slunečném počasí. Můstek byl dost vysoký a nejlepší odborní asistenti létali vzduchem kolem 40 metrů. Vstávaly nám vlasy hrůzou, ale řekli nám, že na splnění zápočtu stačí jen se rozjet a skočit alespoň 5 metrů. Bylo krásně a na sluníčku sníh na nájezdu změkl, a tak naše rozjezdové rychlosti se daly zvládnout a doskakovali jsme do měkkého, i když mokrého sněhu. Většina z nás „létala“ jen od 5 do 15-ti metrů. Ale přistání nebyla ideální, a tak přibývala drobná zranění a odřeniny. Protože mám přes 190 cm, tak jsem ani jednou doskok neustál a na doskokovém příkrém bubnu jsem dojížděl velkou rychlostí dolů na lyžích vsedě nebo na zádech. Ale naštěstí nás nehodnotili bodovací rozhodčí stylu. Jen se hodnotila délka skoku a zda student přežil ve zdraví.
Doskokový buben byl poměrně úzký a pokračoval po malém dřeveném můstku přes potok. Kdo nabral při skoku špatný směr, tak směřoval do potoka nebo do křoví v okolí. Po přejezdu potoka jsme najednou jeli do prudkého protisvahu. Neměli jsme pochopitelně regulérní bezpečné podmínky jako závodníci světového poháru. Moc jsme se na druhý den D netěšili, protože jsme měli povinně závodit a pokoušet se plnit zápočty hned po snídani.
Den D – skokani amatéři plnili zápočty
Ráno jsme se probudili na palandách velkých pokojů v chatě Ministerstva školství na Richtrovkách. Vyhlédli jsme z okna a venku bylo mrazivo a zataženo. Včerejším sluníčkem změklý a mokrý sníh zmrzl na ledovou kůru. Tak jsme si řekli. To bude dnes na můstku pěkné držkobití.
Nafasovali jsme široké skokanské lyže s více drážkami, aby dobře držely směr na můstku. Nebyly ale z plastických hmot jako v dnešní době, ale ze dřeva. S obavami jsme šli k potoku do lesa, kde nás místo včerejšího skokanského můstku čekala odpalovací rampa pro sebevrahy – kamikaze. Odborní asistenti se potutelně usmívali a na zledovatělém nájezdu na můstku nám důrazně řekli – kdo chce zápočet, tak ten leží pod můstkem. Většina z nás amatérů skokanů nepovažovala za rozumné skákat ze zledovatělém nájezdu, ale nebylo zbytí. Bylo třeba splnit bobříka odvahy.
Černobílý fotografický dokument z roku 1974
Měl jsem u sebe fotoaparát Exa z bývalé NDR a hodlal jsem zdokumentovat na černobílý film poslední okamžiky života nás skokanů. První skokan se velkou rychlostí rozjel z ledu na můstku a po tvrdém doskoku na zledovatělý sníh mu praskla dřevěná lyže a upadl. Naštěstí se vyhnul potoku a bez zdravotních následků na nás pak radostně z hloubky pod můstkem mával. Přežil a dnes žije v Americe - stát Vermont- jako sportovní instruktor. Jeho pár lyží už byl ale nepoužitelný a nemohl je využít jiný student. Další skokan se položil po odrazu odvážně hlavou mezi špičky lyží, jak to viděl v televizi, ale nestačil doskočit do telemarku a přistál obličejem mezi špičkami lyží na ledu. Nebyl to povzbudivý pohled, ale až na menší odřeniny v obličeji se mu nic nestalo. Předal jsem kamarádům fotoaparát, aby mne vyfotografovali na památku a s číslem 55 jsem se odhodlal skočit z můstku. Na původním nekvalitním černobílém snímku, který jsem digitalizoval – je vidět moje vykulené oči. Letěl jsem asi jen 15 metrů, ale opět jsem doskok neustál a sjel jsem zbytek dojezdu na bubnu v sedě. Silné rukavice mne ochránily před odřeninami. Zápočet jsem splnil a mohu vykládat vnoučatům při sledování skoků na olympijských hrách v Soči, že jsem také malý kousek letěl vzduchem z můstku. J
Všichni další kamarádi skokani také přežili, ale někteří se zranili v obličeji při rychlém dojezdu do křoví a další se namočili ve studené vodě potoka, kam sklouzli. Po několika dalších lyžařských kurzech byly nebezpečné skoky ze dřevěného můstku zrušeny a skákalo se už jen z malých sněhových můstků.
Byl jsem se podívat při letní turistice v Krkonoších na místo činu po více než 30-ti letech a našel jsem nad potokem jen nepatrné zbytky rozpadlé dřevěné konstrukce kdysi nebezpečného skokanského můstku.
Je to o tom, jak léta běží, vážení :-)
