Mám doma teď už desetiletou kočku Míšu. Je čtvrtá v pořadí. Před ní byli dva kocourci, ti se dožili necelých šesti let. Postihla je kočičí virová leukemie. Po nich přišla jedenáctiletá Eluška. Měl ji doma můj syn, a protože se ženou často jezdili na několikadenní cesty, bylo jim Elušky líto a tak jsem dostala přítelkyni. Byla se mnou sedm let a věřím, že jsem byla její kočičí ráj. Půl roku v Praze a půl roku na chalupě v jižních Čechách. Dva měsíce před svými osmnáctými narozeninami odešla do kočičího nebe.
Bylo po ní smutno, ale už jsem žádné zvířátko nechtěla. Jenže po roce mě zaujalo v televizi oznámení o umísťovací výstavě opuštěných koček. Bylo to hned vedle, a tak jsem se vydala aspoň pokoukat. Ale byl to šok - velký sál s několika řadami stolů, na nich klece s kočkami všech ras, barev, velikostí a stáří. Od krásných hravých koťátek přes elegantní kočičí dámy až po staré, šedivé a tlusté kočky a kocoury. Bylo jich možná sto i víc. Okamžitě se mi zalily oči slzami. Tolik kočiček touží po svém člověku, po své rodině. Když jsem se venku vybrečela, šla jsem si vybrat, aspoň jedné dám domov.
Na klecích cedulky s informacemi o stáří, pohlaví a proč jsou tady. Jedna kočička mě zaujala - smutná, apatická, bez zájmu. Mourovatá obyčejná kočka. „Odchycená v březnu v lese, kde prožila celou zimu, snad pětiletá. Majitelka na podzim zemřela, kočka se rozutekly. V útulku je pět měsíců, velmi bázlivá, nehodí se k dětem.“ A protože jsem divná, rozhodla jsem se, že právě téhle kočičce vrátím radost ze života. V autě jsem měla přepravku, protože "co kdyby…" Kočičku jsem zaplatila, dostala doklad a telefonní číslo, kdybych ji chtěla vrátit. V útulku dostala jméno Dášenka. A jely jsme domů.
Sotva jsem doma přepravku otevřela, Dášenka vystřelila jako šíp, zalezla pod pohovku, dokonce až do dřevěné konstrukce tak, že ji nebylo vidět. Přinesla jsem z půdy celou kočičí pozůstalost po Elušce, misky, hračky, kočičí WC. Na výstavě jsem koupila granule, kapsičky i stelivo. Misky i záchůdek jsem naplnila a celou dobu Dášence povídala, jak nám spolu bude dobře, také jsem navrhla, že jí budu říkat Míšo, protože jméno Dášenka jí vůbec nesluší. Určitě všechno slyšela, ale nevylezla. Zůstala tam až do noci.
V noci mě vzbudila rána, Míša se vyšplhala na horní skříňku kuchyňské linky a cestou shodila sklenici s medem. Tedy, uklízet ve dvě hodiny v noci, v pyžamu, střepy a med, není legrace. Potom jsem přinesla schůdky a chtěla Míšu vzít dolů, ale ta hrozivě vrčela a chystala se mi vyškrábat oči, raději jsem to vzdala. Znovu spát jsem šla s myšlenkou, že jsem to tentokrát s tím milosrdenstvím asi přehnala. Ráno byla Míša stále u stropu na skříňce, ale zjistila jsem, že jedla i pila a také se vyčůrala. V té výšce strávila skoro třicet hodin, ale další ráno už seděla na křesle. Když jsem ji chtěla pohladit, hned zmizela pod pohovkou. Tak to šlo tři dny. Třetí večer vyskočila Míša za mnou na postel a zůstala sedět v nohách. Potom se pomalu připlížila na můj klín a začala potichoučku příst. Ale vyhráno ještě dlouho nebylo. Bála se každého rychlého pohybu, rychlých kroků. Teprve za tři měsíce mě sama vyskočila na klín a nechala se hladit. Koncem března, to už byla u mě půl roku, jsme šly poprvé na zahrádku. Bylo krásně, Míša si celou zahrádku proběhla a na lavičce se vyhřívala na sluníčku, a najednou byla pryč.
Volala jsem, hledala ji, ale nepřišla. Ani v noci. Ráno v půl páté seděla na lavičce a čekala, kdy ji pustím domů. Zahrádku Míša miluje, na záhonech pracuje se mnou, plete se mi pod ruce. Všechny kočky, které mě dříve na zahrádce navštěvovaly, vyhnala. Večer v posteli se ke mně přitulí, chvilku se nechá hladit a poslouchá co jí povídám a pak jde do svého pelíšku. Ráno mě budí tlapkou na tvář, a když nereaguju, začne mi cuchat vlasy. Už je u mě skoro pět let, ale stále je nedůvěřivá. Moje rodina a známí ji znají jen jako paní Columbovou. Nikdy ji ještě neviděli. Jen někdy, jak prchá. Ale je to moje kočičí štěstí.
