Kdyby lidé věnovali desetinu své energie tomu, aby navštívili někoho z přátel či blízkých, kteří jsou na tom bídně ať už fyzicky či psychicky, třeba by tím zachránili lidský život, říká uznávaný herec a režisér Jan Kačer. Nejsou to jen planá slova. Nedávno s kolegy vynaložil velké úsilí, aby vrátil chuť do života starému nemocnému kamarádovi Pavlu Landovskému. Vznikl z toho dokumentární film Hodinový hoteliér, ale také velká životní zkušenost.
Dokument Hodinový hoteliér pojednává o tom, jak se s Josefem Abrhámem, Libuší Šafránkovou a Vladimírem Pucholtem snažíte přesvědčit Pavla Landovského, aby jen neseděl doma a nenadával. Co z té doby natáčení ve vás utkvělo nejsilněji?
Uvědomil jsem si, jak je problém stárnutí aktuální společenské téma. Začal jsem mu lépe rozumět. Současný svět není zařízen na to, že lidé mají dvacet let navíc, než měli za mého dětství. Tehdy si užili krátce penzi a odešli. Dnešní medicína dokáže život prodloužit, ale co pak s ním? Pro staré lidi není práce, rodiny na ně nemají čas. Mnozí lidé neumí se svým stářím naložit.
Jako třeba Pavel Landovský? Proto jste se rozhodli mu pomáhat?
Otázkou je, zda to bral jako pomoc. Dost jsme ho tím otravovali. Myslím, že staří kamarádi by si měli pomáhat a zajímat se jeden o druhého. Zkusili jsme si dokázat, že my, staří chlapi, jsme pořád schopni pracovat a znovuobnovit představení Hodinový hoteliér, které jsme hráli, když jsme byli podstatně mladší. Nakonec to byla terapie pro všechny, kteří se na tom představení, ale také na natáčení dokumentu podíleli. Také nás to nakoplo k další práci, k dalším plánům.
Měli by kamarádi z mládí či z práce zůstávat v kontaktu v době, kdy už jsou v penzi? Je k něčemu dobré vyhledávat staré kamarády, se kterými jsme se dlouho neviděli?
Ano. Uvědomíte si to v době, kdy vám podobně jako mně, začnou staří kamarádi a kolegové postupně odcházet. Lidé se často zabývají různými blbostmi, trápí se kvůli malichernostem. Kdyby desetinu své energie věnovali návštěvám svých blízkých, kteří jsou v nemocnici, nebo jsou na tom bídně fyzicky či psychicky, třeba by tím zachránili lidský život.
Existuje způsob, jak se s dalšími a dalšími ztrátami kamarádů ve vyšším věku vyrovnat?
Já si například představuji, co by mi v určité situaci říkali, jakou odpověď by mi na nějakou otázku dali. Trochu si je tím přivolávám, připomínám. Když potřebuju znát na něco odpověď, napadá mě: Ten by mi řekl to, ten ono...
Vy sám jste někdy měl pocit, že stárnete, že jste nepotřebný?
Ocitl jsem se v situaci, kdy najednou byl mezi mnou a mými hereckými kolegy padesátiletý věkový rozdíl. A cítil jsem, že je obtížné najít společnou řeč. Nevěděl jsem, čím to je. Začal jsem mít pocit, že se změnila doba, že do ní nepatřím. Vím poměrně přesně jaké to je, když se člověk začne cítit být nepochopený, nepotřebný.
Co pomohlo?
Já jsem to zkusil změnit. Začal jsem psát knížky. Různé zápisky jsem si dělal už dříve. Měl jsem pocit, že psaní mi pomůže, že to bude cesta, jak se dostat z pocitu, že v mé dosavadní profesi už nemám co dělat, že nikoho nezajímám, že nikomu nerozumím. Když jsem viděl, že lidé mé zápisky přijímají s porozuměním, bylo to povzbuzující. Pocit, že nejste k ničemu, je ve vyšším věku důležitý.
Jan Kačer
narodil se 3. října 1936. Vystudoval režii na DAMU. Působil v angažmá v Ostravě, později byl u založení Činoherního klubu v Praze. Stal se jednou z jeho nejvýraznějších osobností. Kromě režie se prosadil také jako herec, známý je například z filmu Smrt si říká Engelchen, Údolí včel, Operace mé dcery a dalších snímků. V minulých letech se objevil také v seriálu Velmi křehké vztahy. Jedním z jeho posledních filmů je dokument Hodinový hoteliér, který natočil Josef Abrhám mladší, syn populární herecké dvojice Josef Abrháma a Libuše Šafránkové. Zaměřil se v něm na téma přátelství a stárnutí.
