O existenci tohoto charismatického dlouhovlasého muže jsem se dověděla z blízkého osobního zdroje, a proto jsem si něco k jeho osobě vyhledala už dávno na internetu. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem předminulý týden dostala jako obvykle pozvánku od Rakouského kulturního fóra v Praze, tentokrát na vernisáž výstavy, spjaté s osobnostmi začátku a konce 1. světové války.
Autorem výstavy byl soudobý rakouský umělec českého původu Abbé Libansky. Na vernisáž se dostavilo velké množství pozvaných hostů včetně rakouského velvyslance u nás a některých známých signatářů Charty 77. My dva jsme se na vernisáži viděli poprvé v životě. Na tom není nic divného. Mnohem zvláštnější však bylo, že se tam on rovněž poprvé v životě setkal i se svým bratrem. Ale o tom až později.
Abbé, Tvoje jméno vypadá pro našince poněkud exoticky. České příjmení, ale bez čárek, a k tomu ta, jak předpokládám, přezdívka. Co za tím vězí, jsi přece Čech?
České příjmení bez čárek je v zahraničí normální, ale vpodstatě každý si to píše, jak chce, což mi vůbec nevadí. Abbé je skutečně přezdívka, správně se jmenuju Jaroslav Jan Maria Otakar. K Abbému došlo, když jsem v roce 1972 udělal úspěšně přijímací pohovor na Husovu bohosloveckou fakultu a vyrazil to zapít do mé domovské hospody U Malvaze. Vlezl jsem do dveří a oznámil rozpité společnosti: Pánové, ode dneška jsem studentem teologie. Jeden můj přítel, který teď žije v Austrálii, vstal, zvedl půllitr se skvělým malvazovským černým pivem a povídá: Tak tu s námi ode dneška sedí abbé Faria. A od té doby mi to Abbé zůstalo. Asi není třeba vysvětlovat, že abbé Faria pomohl uvězněnému Edmontu Dantesovi k pokladu, který z něj udělal hraběte Monte Christa. Ve filmu měl abbé Faria dlouhé vlasy a vousy až na břicho. A zrovna tak jsem tenkrát vypadal já, čerstvý bohoslovec. Takže proto Abbé.
Z jaké pocházíš rodiny?
Rodina byla - přes takové ty "objektivní komplikace", jako jsou rozvedení rodiče, nevlastní otec apod.- výborná. Každému bych takovou přál.
Měl jsi v sobě jako dítě nějaké umělecké sklony, co Tě bavilo?
Na nějaké umělecké sklony si nepamatuji. Když jsem byl malý a každý kluk chtěl být partyzánem nebo kosmonautem, chtěl jsem být "kanálem", protože mě fascinovali ti chlapíci (na které jsem se koukal u nás v Bubenči z okna ve třetím patře), co občas přišli, uprostřed křižovatky zvedli víko od kanálu a zmizeli pod zemí. Třeba za hodinu vylezli zase ven, víko zavřeli a šli zase po svých. Pak už jsem chtěl být jenom myslivec, což mě bavilo do té doby, než jsem vystudoval lesnickou školu v Písku. Tam mě z toho vyléčili.
To, že jsi pak studoval teologii, asi minulému režimu příliš nevonělo. Ale Ty jsi nejspíš "provokoval" i další činností. Měl jsi s tehdejším režimem a jeho mocí nějaké problémy?
Neoznačil bych to za provokaci. Snažil jsem se v tom komunistickém marastu žít co nejsvobodnější život - ať už to bylo v okruhu tzv. "undergroundu" nebo Charty 77.
Jaké je Tvé původní povolání a jak ses dostal do ciziny? Emigroval jsi, sám nebo s rodinou?
Mé původní povolání bylo lesník, všechno pozdější bych jako povolání neoznačil. Po podpisu Charty 77 se to s povoláním vyřešilo: pracoval jsem jako uklízečka, pomocný topič, figurant a poslední tři roky před odjezdem jako noční hlídač. Do ciziny jsem se dostal (zbaven státního občanství s manželkou a třemi malými dětmi) ne tak úplně dobrovolně roku 1982 v rámci akce "Asanace" Státní bezpečnosti, jejímž účelem bylo vystěhovat nepohodlné disidenty z ČSSR.
Proč sis vybral Rakousko, uměl jsi v té době německy? Jak se Ti tam zpočátku vedlo, kdo Ti pomohl? Kdy a jak jsi začal umělecky tvořit?
Rakousko jsem si nevybral, chtěli jsme na Nový Zéland. Když už pryč, tak nejdále, jak je to možné. A dál než na Nový Zéland to z ČSSR nešlo. Museli jsme přes Rakousko, protože to byl jediný stát, který nás (díky kancléři Bruno Kreiskému) bez občanství a jakýchkoliv cestovních dokladů pustil na své území. Německy jsem neuměl ani slovo. Rakouský stát se o nás neuvěřitelně dobře postaral - počínaje odvozem z nádraží do penzionu a pozdějším přidělením provizorního bytu až po okamžitou finanční pomoc. Umělecky jsem tvořil už dávno a v roce 1986, po čtyřech letech marného hledání slušného oficiálního zaměstnání, jsem se odvážil skoku do studené vody a začal se živit jako umělec na volné noze. Do dneška to jakžtakž funguje.
Zůstaly Ti nějaké kontakty s domovem? Za koho se považuješ, za Čecha, Rakušana, kosmopolitu? Nechtěl ses někdy úplně vrátit? Mluví Tvoje děti česky?
Kontakty s domovem zůstaly - mám tu rodiče, příbuzné a spoustu výborných přátel. Jsem Čech a na tom nic nezměním, i kdybych chtěl. Ale - i když to zní kýčovitě - jsem zrovna tak Evropan. Úplně jsem se nechtěl vrátit nikdy. Dost často mi z toho, co se tu děje, běhá mráz po zádech. Ale jelikož to mám z Vídně 4 hodiny vlakem, nemusím to vůbec řešit. Kdybych seděl na tom Novém Zélandu nebo v Americe, asi bych se tím víc zabýval. Moje děti mluví česky, ale jako někdo, kdo mluví pořád německy nebo italsky a jednou za čas si tu češtinu zase odzkouší. Takže je to dost zábavné.
Na čem všem se podílíš, v Rakousku, u nás i jinde v zahraničí? Zůstalo Ti něco ze studia teologie, jsi věřící?
Moje práce je myslím hodně ovlivněna 30 lety, která jsem strávil za ostnatým drátem, proto se v ní často opakují témata hranic a politických symbolů (obecně, nejen těch "našich" a komunistických). Ze studia teologie mi určitě zůstalo hodně, jako ze všeho, co jsem kdy dělal.
Jak hodnotíš dnešní situaci u nás? Chtěl bys tu žít?
Na hodnocení situace jsem příliš málo "v obraze". Jsem ale rád, že tu jako pouze rakouský občan nemusím chodit k volbám. Asi bych se dobrovolně vzdal svého demokratického práva a stal by se ze mě nevolič. Žít bych tu nechtěl. Ale třeba se jednou na stáří odstěhuju na chalupu u Slavonic a budu si tam pálit kořalku a okopávat rajčata na zahradě.
Jak bys motivoval starší generaci, jsou rakouští senioři aktivní a v čem? Doporučil bys našim lidem nějaký rakouský model?
Starší generaci nemusím motivovat - to za mě udělají výrobci sportovních potřeb, nabízeči "zájezdů pro aktivní seniory" a průmysl plastické chirurgie. Já bych je spíš "demotivoval". Nenechat se nachytat! Klasický senior (ať muž nebo žena), co chodí se svou vrásčitou tváří a "neideální" postavou do parku krmit holuby, ale chová se k ostatním a svému okolí slušně a v rámci svých možností pomůže tam, kde je třeba, má ze života asi mnohem víc. A nejen pro sebe. Na to ale asi neexistuje žádný model, ani v Rakousku, ani nikde jinde.
Máš nějaké dosud nesplněné přání nebo motto, které Tě doprovází? Jaké máš do budoucna plány?
Plány nemám žádné, ale ani nemusím - pořád se něco děje a pořád je co dělat.
Děkuji Ti za báječný, po všech stránkách zajímavý rozhovor.
Jak už se asi většina čtenářů dovtípila, je Abbé Libansky starší bratr nám známého Jiřího Libánského, i když mají společného pouze otce. Kromě fyziognomie, která je nezapře, mají oba i umělecké nadání, bohémskou svobodomyslnou duši a neformální kamarádský projev. Jsem ráda, že jsem mohla být u toho, když se ti dva setkali. Určitě to nebylo naposled. Troufám si říct za sebe a snad i za mnohé další, které rozhovor zaujal, že bychom se s Abbé Libanským rádi setkali na zdejším portálu i někdy v budoucnu.
