Ten film patří spolu s Cestou do hlubin študákovy duše i přes své stáří k mým oblíbeným českým veselohrám. Fascinují mě v něm komicky vykreslené typy kantorů a studenti, kteří na ně poněkud drze, i když určitě ne jako dnešní žáci, reagují.
V této souvislosti si vzpomínám na některé naše učitele ze základní školy, jejichž neobvyklé a občas téměř groteskní projevy zůstaly v paměti určitě nejen mně. A jestliže jich tu nyní několik vypodobním, nedělám to výsměšně ani s určitým pseudohrdinstvím jen proto, že už dávno nežijí. Připomínám si je s úsměvem, do kterého nepozorovaně vklouzne slza, protože to bezstarostné školní období je už nenávratně pryč.
Náš učitel s přezdívkou BÁCA (jelikož prý jednou před staršími žáky upadl a řekl: Bác) byl již v důchodovém věku a od mnohých dětí učil jejich rodiče. Některé třídy měl na chemii, nás pouze na kreslení. Byl velký a hřmotný a špatně mluvil, jelikož mu chyběly zuby. Když jsme kreslili, chodil nám za zády a občas dal někomu nečekaně herdu a vykřiknul: Jméno! (Osobně se nás ani nepokoušel zapamatovat). Když dostal odpověď, znovu vybafl: Čí byla matka za svobodna? Když uslyšel jméno, které mu něco říkalo, prohlásil třeba: Á, Žofka, tak ji pozdravuj. S oblibou nás nechával kreslit různé nádoby a geometrická tělesa, půdorysy a bokorysy, což nám nešlo. Občas některé nešťastnici včetně mě s výkresem pomohl. Řekl pohrdavě: Jdi pryč, a pak kreslil sám. Na svých výtvorech si velmi zakládal. Po hodině jsme si stoupli s výkresy do fronty a on je známkoval. Byl přísný. Začal mi psát trojku, ale když jsem se ohradila, že mi s tím pomáhal on, škrtl trojku a dal mi jedničku.
Učitel BOBA byl matematik a vyhlášený puntičkář. Na začátku hodiny kontroloval formou rituálu všechny pomůcky následovně: Kdo dnes nemá obyčejnou tužku, pečlivě ořezanou, položenou na lavici? Přihlášeného žáka se stejně tak zeptal: Proč dnes nemáš obyčejnou tužku, pečlivě ořezanou ....? Než zkontroloval všechny pomůcky, uteklo čtvrt hodiny. Když byl obrácen k tabuli a psal, současně žáky napomínal neměnným, každému jedinci určeným monologem: Ty nepíšeš a já tě vidím a já tě zapíši do šedého notýsku a k tomu přesně datum, kdy se to stalo. Šedý notýsek, do nějž zapisoval všechny prohřešky, byl jeho doslovnou relikvií. Pověstné byly i jeho poznámky, např. Věší si trojúhelník na ucho.
Učitel TONDA byl spolužák naší maminky, učil fyziku, ale u nás jen hudební výchovu. V hodinách nám předehrával písně na silně zdevastované housle, bez podbradku, zabílené kalafunou, se smyčcem, z nějž neustále viselo několik utržených žíní. Měl silné brýle a špatně oholenou tvář, nosil papuče, v nichž běhal nebo spíše klouzal po třídě a poslouchal, jak kdo zpívá. Zlobili jsme ho a zpívali falešně nebo různě bručeli a ječeli. Snažil se dopadnout viníka, a když se přiblížil a nastavil ucho, už jsme zase zpívali normálně, zatímco na druhém konci někdo kvílel. Když přece jen někoho přistihl, pevně mu stiskl prsty tváře až do prasátka, šermoval mu druhou rukou před obličejem a častoval ho svým oblíbeným výrokem: To nelze!
Učitelka PĚTITUNKA nás učila na ruštinu a byla, jak napovídá přezdívka, poněkud při těle. Při hodině nás kárala podivnou ruštinou: Vy zděs sidítě kak buločki, kak pirožki. Ráda se vždy opřela v předklonu o první lavici. Nosila šaty s výstřihem slzičkou, v němž jí byl dobře vidět žlábek mezi velkými ňadry, někdy i krajka kombiné. Nezbední chlapci to komentovali hláškou: Vidím zasněžené Himaláje, ojediněle pak: Himaláje dnes bez sněhu. Naštěstí těmto poznámkám nevěnovala pozornost, možná je nepochopila.
Stejně jako ve starém českém filmu, i v těchto popsaných případech se jednalo o starší, asi již prvorepublikové učitele. Vedle nich jsme měli i učitele bez přezdívek, nenápadné i báječné, veselé, rozumné a chápající, mladé i starší, které jsme respektovali, obdivovali, navštěvovali i po škole. Poslední z nich ještě žijí a navštěvují naše třídní srazy. Jsou stále jedni z nás.
A jak vy vzpomínáte na své kantory? Utkvěla vám v paměti nějaká veselá či kuriózní situace? Zažili jste podobně jako já nějaké výrazné učitelské "figurky"? Napište o nich, prosím.
