Je dramaturgyní a režisérkou Toboganu, jednoho z nejúspěšnějších pořadů Českého rozhlasu. Už nyní začíná připravovat tisící vysílání pořadu, které se uskuteční příští rok v lednu. „chceme toto výročí oslavit velkolepě, budeme vysílat dvě hodiny, a to z Velkého sálu Lucerny,“ těší se Yvona Žertová.
Jak dlouho se už vlastně Tobogan vysílá?
Prokazatelný doklad o vysílání Toboganu je v Týdeníku Rozhlas z 8.prosince 1990. Jeho zakladatelé a pamětníci uvádějí ale datum buď 1.prosince nebo 24.listopadu 1990. Tenkrát pořad uváděl Tomáš Sláma, po jeho smrti v r. 2004 ho převzal Aleš Cibulka, zpočátku se střídal s Petrem Jančaříkem a krátce i s Jaroslavem Duškem. Od stejné doby jsem jeho dramaturgyní a režisérkou i já. Přede mnou to byla Saša Vebrová.
Kolik hostů se u vás za tu dobu vystřídalo?
Za rok míváme tak 42 až 43 premiér, průměrně 5 účinkujících, takže za deset let práce s Alešem se blížíme ke dvěma tisícům. Samozřejmě někoho jsme pozvali už vícekrát. Nejčastějším hostem bývala paní Jiřina Jirásková.
Podle jakého klíče své hosty vybíráte?
Základem pro tvorbu programu je kalendárium. Probírám různá výročí, světové dny nebo události, sleduji internet, tisk a shromažďuji informace z jiných médií, ale i od známých a kolegů. Z toho pak vznikají témata jednotlivých pořadů a ta už pak předurčují, v jakých okruzích bychom mohli hosty najít. Někdy ale mě nebo Aleše zaujme určitá osobnost a pro ni pak vymyslíme téma.
Je těžké hosty přesvědčit, aby do pořadu přišli, musíte je přemlouvat, anebo naopak nemají problém s pozváním…
Jako všichni lidé i ti známí touží po soukromí, ale také po ocenění své práce. Do Toboganu se, doufám, nikdo nebojí přijít. Ale oslovení lidé nám samozřejmě nemusejí sdělovat, že nemají čas, chuť a nebo jsou nemocní. Odmítnutí akceptujeme, naše produkční Katka Coufalová se s ním ale často nesetkává.
Se kterými hosty se vám nejlépe pracovalo či kdo vám nejvíce utkvěl v paměti a proč?
Já mám nejraději, když se podaří objevit mediálně méně známé nebo zcela neznámé lidi, nadšené svým koníčkem nebo prací, kteří si podmaní posluchače a překvapí, jak jsou milí a vtipní. A také mě potěší, když se sejdou lidé, kteří se znají, ale dlouho se neviděli a my je dáme zase dohromady. V šatně si pak vyměňují kontakty a celé vystoupení se nese ve skvělé náladě. Ale vy asi chcete konkrétní jména. Nedávný Tobogan věnovaný všem hasičům zastupovali Josef Vlk , Jaromír Barcuch, Miss hasička roku 2011 Ivana Hnilicová, Monika Němečková a Martin Lidmila. A hasičské písničky zpíval hasič a zpěvák Dan Moravský. To byl ten případ, o kterém jsem se zmiňovala. Ráda vzpomínám na Radovana Lukavského, pozvali jsme mu k 85.narozeninám jeho studenty a kolegy - v říjnu 2004. Velký úspěch měly dva manželské páry Věra Tichánková s Janem Skopečkem a Nina Divíšková s Janem Kačerem, úžasné osobnosti a výborní vypravěči.
Tobogan je ojedinělý tím, že se natáčí v Divadle U Hasičů, tedy za přítomnosti diváků. Jak náročná je příprava takového pořadu?
Mně tenhle fakt přípravu neztěžuje, náročnější úkol má moderátor, vidí před sebou plný sál, ale stále musí myslet na těch sto padesát, dvě stě tisíc posluchačů, kteří vnímají jen sluchem.
Jak se vám pracuje s moderátorem Alešem Cibulkou?
Moc dobře. Oba jsme přesvědčeni, že úspěch tkví v přípravě a Aleš je nejen svědomitý, ale i velice kreativní. Rozumíme si. Nikdy mu nenutím témata, která by mu nesedla a on toho nikdy nezneužívá. Přijdeme na schůzku nad programem každý s mnoha dobrými nápady a pak vznikne vždycky něco lepšího než by vymyslel jen jeden z nás.
Neuvažovali jste, že by se mohl Tobogan natáčet i na kameru, tedy že by se na něj mohli dívat lidé třeba prostřednictvím internetu na stránkách Českého rozhlasu?
Uvažovala o tom dokonce i ČT a nedávno jistá komerční televize, ale nepodařilo se. Český rozhlas některá významná představení Toboganu natáčí na statickou kameru, ale výsledek je … prostě statický. Problémy jsou i s autorskými právy.
Jednou za měsíc vysíláte také speciál Tobogan v pyžamu. Je rozdíl, když přijdete za hostem přímo do jeho "domácího prostředí", je třeba odvázanější, sdělí posluchačům třeba něco více, než by sdělil v divadle či televizi?
Je to velký rozdíl. Rozhovor probíhá v důvěrnějším duchu, tišeji, řekla bych. Moderátora inspiruje domácí prostředí, věci, kterými se ten konkrétní člověk obklopuje, co je pro něj pohodlné, co ho těší nebo třeba jak mluví se svým psem, s dětmi a podobně. A pokud nás pozve do oblíbené hospůdky nebo na pracoviště, poznáte ho prostřednictvím přítomných lidí také z jiné strany. Snažíme se, aby nás na natáčení jelo co nejméně a to setkání bylo opravdu komorní.
Jak jste se vlastně dostala k práci režisérky v Českém rozhlase?
Já jsem rozhlasové dítě. Pracovala tu maminka, vdala jsem se za rozhlasáka, jeho otec byl rozhlasovým redaktorem a i můj bratr si vzal zaměstnankyni této instituce. Bydleli jsme blízko rozhlasu, tak snad to bylo tím. Chtěla jsem studovat žurnalistiku, několik let jsem se snažila dostat na VŠ a zatím jsem pracovala jako vysílací technička. Po pár letech se naskytla možnost konkurzem získat místo technické redaktorky. Pak mi nabídli možnost studovat režii v tříletém kurzu. A měla jsem výborné dva kolegy, ti mě v začátcích hodně naučili.
Máte svou práci i jako koníčka?
Práci mám ráda, ale koníčkem bych ji nenazvala. Volný čas trávím v přírodě, na Vysočině, pracuju ráda rukama, opravuju různé věci, vyrábím všelijaké maličkosti, ráda šiju, čtu a taky mám dvě úžasné dcery a tři vnoučata, tak si je všechny užívám, a nesmím zapomenout na zetě, ty mám ráda taky.
Na co a na koho se mohou posluchači těšit v dalších Toboganech?
Věřím, že se můžou těšit na každý Tobogan. Z těch nejbližších vyberu 22.březen, kdy si připomeneme Bohumila Hrabala třeba s výtvarníkem Jiřím Anderlem, fotografem Josefem Loudou a dalšími výraznými osobnostmi. Na první květnovou sobotu bych ráda upozornila – pojedeme k panu Zdeňku Mahlerovi a budeme si povídat nejen o Antonínu Dvořákovi, který zemřel před 110 roky, ale taky o Bedřichu Smetanovi, o hudebním festivalu Pražské jaro a samozřejmě i o životě samotného Zdeňka Mahlera.
