Láska školačky k samopisu

V padesátých letech minulého století nepatřil psací stroj k běžné výbavě domácností. Ani naše rodina nebyla výjimkou a tento technický zázrak nevlastnila. Nevzpomínám už si přesně, kdy jsem ho viděla poprvé. Ale byla jsem teprve začínající školačka, když mi bylo dovoleno při návštěvě
u strýce v Praze sáhnout na černé klávesy s písmenky u nablýskaného „samopisu“. Takto jsem si psací stroj prý pojmenovala.

Bylo to po té, co mně strýc dal do ruky papír a ukázal, jak se vkládá na válec a stačí otáčet malým kolečkem, aby byl papír připraven ke psaní. Pak už scházelo málo – jen ťuknout a krasopisně to psalo úhlednými, přesně stejně velkými písmeny. To se mi moc líbilo. Později jsem se prý rodičů ptala, proč se musím učit ve škole v hodinách psaní ta jednotlivá písmenka doslova malovat, když už existuje stroj, co to umí psát skoro sám. Samozřejmě, že jako ostatní děti, jsem i já při vyučování začínala psát nejprve tužkou, pak perem s násadkou a největším pokrokem na základní škole bylo plnicí pero.

Technické věci mě tehdy příliš nezajímaly. Ale můj obdiv k psacímu stroji byl výjimečný a během let se ještě zvyšoval. O to se zasloužil jakýsi film, kde se děj částečně odehrával i v kanceláři. Tehdy jsem zatoužila umět ovládat rychlé psaní právě tak, jako to ukazovala filmová herečka. To už mi bylo asi třináct, nebo čtrnáct let a měla jsem se rozhodnout, co budu dál studovat. Vůbec jsem nevěděla, co bych chtěla dělat. Dětské sny o letušce, nebo krasobruslařce již dávno upadly v zapomnění. Tatínek přišel s nápadem na Grafickou školu. Toho jsem se nejprve zalekla v domnění, že tam bych měla dělat jen nějaké grafy. Ale dozvěděla jsem se, že to je o úplně něčem jiném. Mohla bych tam studovat různé techniky kreslení a navíc všechno kolem fotografování. Rodiče správně vytušili, že to mě zaujalo.

Občas o sobotách se totiž naše koupelna proměňovala ve fotografickou temnou komoru. Tam otec tehdy vytvářel černobílé obrázky, a já se sestrou jsme směly pozorovat, co se vyklube z negativu, jak se pracuje s vývojkou a se zvětšovacím přístrojem. Taťka pořizoval záběry nejen pro rodinu a známé, ale úspěšně obesílal zajímavými snímky i různé fotosoutěže. Najednou mi bylo jasné, že chci být studentkou pražské Střední grafické školy. Jenže věci se vyvíjely jinak, než jsem si já i rodiče přály. První rána přišla, když jsem se od ředitele základní školy dověděla, že přijetí na takový obor není jen o dobrém prospěchu. V tom jsem problém neměla. Ale není to ani o zájmech a talentu, ale vyžaduje se prý také bezchybný kádrový materiál! To byla potíž a nikdo se nechtěl podepsat pod doporučení k mému studiu. Nic z toho jsem moc nechápala. V zápisech mých předků se objevovaly nežádoucí skutečnosti (mj. vyloučení z KSČ), prostě jakési politické kaňky, neslučitelné se socialistickým režimem.

To negativně ovlivnilo i další rozhodování o mém budoucím studiu. Byla jsem přijata „jen“ na Ekonomickou školu. Dětská láska k psacímu stroji mě pak vynesla na nejvyšší stupínek nejlepší písařky ve třídě. Byla jsem školou nominována na soutěže v psaní na rychlost i přesnost a vozila jsem domů diplomy z úspěšných závodů. Naivně jsem se domnívala, že když budu ve škole v něčem výborná, tak dostanu pěkné zaměstnání, odpovídající dobrým studijním výsledkům. Nebylo tomu tak.

Dovětek:
aktérka příběhu se naučila mít ráda i práci, kterou původně vůbec dělat nechtěla. Nastoupila do tehdejší Strojně početní stanice. Zalíbilo se jí tam nakonec tak, že postupovala krok za krokem na vyšší a vyšší pozice. Souběžně ještě stačila dostudovat a také odmaturovat na Střední ekonomické škole v Jihlavě. Z nejvyšší možné dosažitelné funkce vedoucí směny odcházela po deseti letech zaměstnání na mateřskou dovolenou…