Když se řekne škola, většinou se nám vybaví školní budova, třídy s tabulemi, lavice plné žáků, učitelé, zkoušení a domácí úkoly. A také školní zvonění. Nepříjemné, když vyučování a jednotlivé hodiny začínají, ale také toužebně očekávané na konci hodiny, na konci vyučování, ale hlavně na konci školního roku.
Škola, to však nebylo jen vyučování. Neodmyslitelně k ní patřily i různé brigády. Úklidové v okolí školy nebyly moc oblíbené. Jiné to bylo, když se vyrazilo do polí.
Na základní škole se jezdilo především sklízet brambory. Zažily to snad všechny starší generace. Ráno, vybaveni pracovním oblečením a nezbytnou svačinou, bývali jsme na korbě nákladního auta, nebo na vlečce za traktorem vyvezeni za město. Dvojice obdržely košík a byly jim přiděleny řádky, ze kterých měly sbírat úrodu. Jakmile se rozjel traktor s „čertem“, jak se říkalo vyorávači brambor, bylo o zábavu postaráno. Většinou jsme se snažili, ale našli se i lenoši, kteří menší brambory zašlapovali, což jim nebylo moc platné, protože po odhalení museli svůj úsek znovu projít a vysbírat.
Všichni se těšili na přestávku. Kromě konzumace svačin vyváděli třídní šašci různá alotria. Největším postrachem děvčat bylo, když jim někdo nenápadně strčil do kapsy živého rejska, o které nebyla mezi brázdami nouze. To bylo vřískotu, ale také napomínání, aby se hoši zklidnili a ukáznili.
V posledním ročníku jsme vyjeli na týdenní stromkovou brigádu, a to už nebyla taková legrace, ale docela náročná práce. Vykopat v kamenitém svahu díru pro nový stromek, to byla pořádná fuška, a tak siláci většinou kopali a děvčata se slabčáky usazovala rostlinky do připravených jam a zahrnovala je kamenitou hlínou. Bolely z toho nejen ruce, ale i záda a nohy. Na hlouposti už moc sil nezbývalo, ale zase se úspěšně dávaly dohromady dvojice, které po sobě ve škole jen pokukovaly. Vodit se za ruce a tajně se líbat někde v ústraní bylo přece jen méně namáhavé, než sportování či jiné náročné činnosti.
Z dětských střevíců jsme vyrosti a obuli ty dorostenecké. Rozešli jsme se na různé střední školy a učiliště, ale někteří postoupili do vyššího patra naší školy, kde bylo gymnázium, tehdy tzv. SVVŠ.
Učitele jsme vyměnili za profesory a chystali se absolvovat střední všeobecné vzdělání. K tomu v té době patřil i nový předmět – základy výroby.
V našem ročníku šlo o výrobu zemědělskou, protože ve městě byla i střední zemědělská škola, která poskytla odborného učitele a možnost věnovat se zemědělství. Byl nám přidělem lán s krmnou řepou vzdálený několik kilometrů od města. Museli jsme ji opatrovat od setby až po sklizeň. Když se jednotilo, začali jsme časně ráno a často končili až odpoledne. Řádky byly nekonečně dlouhé a záda pořádně bolela. Každý se snažil mít svůj úsek co nejdřív za sebou, takže na hlouposti nebyl čas, abychom mohli brzy domů. Přišel čas sklizně. Po ránu už bývalo chladno a v poledne pořádné horko. Odměnou za útrapy spojené s taháním řepy a ořezáváním natě byla vidina výdělku za prodanou řepu. Asi to bylo málo peněz, ale my se na ně celou dobu těšili.
Součástí výuky byly i prázdninové brigády. Pomáhali jsme při žních. Práce těžká, ale byli jsme ubytováni v místě, takže sotva jsme si trochu odpočinuli, vyráželi jsme za zábavou. Někteří do hostince, jiní randili a někteří raději spali. Pokud bylo poblíž koupání, patřilo nejen k oblíbeným kratochvílím, ale i k očistě těla, protože hygienická zařízení na statku byla nic moc.
Za tyto činnosti jsme byli hodnoceni známkou. Spolu s maturitním vysvědčením jsme obdrželi i osvědčení, že jsme získali odbornost zemědělský dělník.
Vrcholem brigádnické činnosti ovšem byla chmelová brigáda. Tam už to vypadalo na větší výdělek. Mělo to jen malý háček – člověk sebou musel pořádně hodit, aby natrhal co nejvíce věrtelů, což rozhodně nebyla žádná legrace. Dodnes jsem nepochopila, jak někdo mohl odevzdat až padesát věrtelů, když já po celodenní práci bez přestávky na svačinu s maximálním úsilím nasbírala dvanáct. Výdělek tomu odpovídal – žádná velká sláva to nebyla. I když ve Starcích na chmelu byla určitě větší zábava, my si jí tam také užili dost. Ve společné umývárně tekla jen studená voda a občas tam pobíhali švábi, což byl hmyz, který jsem do té doby nikdy živě neviděla. Při strhávání štoku dostal jeden spolužák do obličeje ránu háčkem, který mu roztrhl tvář, jako když si natrhnete kalhoty. Musel do nemocnice na šití. Byl z toho nešťastný, že bude mít na tváři jizvu. Nevypadalo to vůbec hezky, ale zašili ho tak dobře, že nezůstala viditelná jizva.
Jiný spolužák byl šprýmař, který neustále balancoval mezi dvojkou a trojkou z chování. Tam se mu podařilo přes díru po suku v kadibudce pomočit hocha z jiné školy. Měl smůlu, protože to byl Polák a profesoři to pojali jako projev nesnášenlivosti vůči jiné národnosti. Nakonec bylo rozhodnuto, že pojede štandopede domů, aby nezavinil mezinárodní konflikt. Pikantní na tom bylo, že jel domů sám, bez pedagogického dozoru, takže mohl provést něco mnohem horšího. Dodatečně byl pokárán trojkou z chování. Dodnes je tato nevinná puberťácká příhoda zdrojem smíchu na třídních srazech obzvláště proto, že on, syn učitele, byl nakonec sám učitelem.
Na vysoké škole jsme byli několikrát na bramborách, ale kromě toho, že jsem se tam na krátkou dobu zaláskovala, není na co vzpomínat.
