V domě č. 39 na pražském Václavském náměstí se polil hořlavinou a zapálil. Následky popálenin byly natolik devastující, že se mu nepodařilo ani vyběhnout z budovy ven. Hlubokým zraněním ještě týž den podlehl.
Stalo se tak přesně před 45 lety, 25. února 1969, a obětí tohoto hrůzného činu byl mladík Jan Zajíc. Svým činem protestoval proti pasivitě občanů a počínajícímu procesu takzvané normalizace, jenž následoval po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968.
Devatenáctiletým studentem posledního ročníku Střední průmyslové školy dopravní v Šumperku hluboce otřásl čin Jana Palacha, který se upálil před pražským Národním muzeem 16. ledna 1969. Když Zajíc viděl, že tato oběť nijak nezastavila letargii a lhostejnost veřejnosti k nastupující normalizaci, rozhodl se být pochodní číslo dvě. Ve výzvě občanům, kterou měl u sebe, napsal: „K tomuto činu jsem se odhodlal proto, abyste se už vážně vzchopili a nedali s sebou vláčet několika diktátory!“
Emigraci odmítl
Rodiče Jana Zajíce přišli do několikatisícového severomoravského Vítkova coby dosídlenci po druhé světové válce. Otec pracoval jako prodavač, matka se stala učitelkou místní základní školy. Jan Zajíc se narodil jako druhý ze tří jejich dětí. Měl ještě staršího bratra a mladší sestru. Matka uplatňovala tradiční křesťanskou výchovu.
Ve Vítkově Jan Zajíc vychodil základní školu, poté studoval na Průmyslové a železniční škole v Šumperku. Volbu praktického oboru ovlivnila otcova nemoc. Kvůli ní měla rodina zájem, aby se mladík mohl co nejdříve začít sám živit. Stejně jako spolužáci se Jan Zajíc živě zajímal o politické dění a účastnil se veřejných debat. Podle vzpomínek pamětníků nad svými spolužáky v politickém přehledu vynikal. Po 21. srpnu 1968 se ve Vítkově zapojil do odporu proti okupačním vojskům. Odmítl ale možnost emigrace, přestože ji jemu i jeho staršímu bratrovi otec výslovně nabízel.
Promyšlený čin
Po smrti Jana Palacha odjel Jan Zajíc ze Šumperka do Prahy, aby se zúčastnil hladovky, kterou v té době pod rampou Národního muzea na pražském Václavském náměstí držela skupina studentů a mladých lidí. Společně se spolužáky pak 25. ledna v Pařížské ulici přihlížel Palachovu pohřebnímu průvodu. Několikadenní pobyt v Praze se pro Zajíce coby mladého člověka z okrajové části republiky nejspíše stal hlavním podnětem k úvahám o politicky motivované sebevraždě.
Vzhledem k tomu, že se k sebevraždě neodhodlal jiný z vysokoškoláků, jak očekával na základě prohlášení v Palachově dopisu, začal se k tomuto činu asi s týdenním předstihem bezprostředně chystat sám.
Do Prahy se opět vydal brzy ráno 25. února 1969. Hořlavinu a dopis měl připraveny. Stálo v něm: „Protože se navzdory činu Jana Palacha vrací náš život do starých kolejí, rozhodl jsem se, že vyburcuji Vaše vědomí jako Pochodeň č. 2. Nedělám to proto, aby mne někdo oplakával, nebo proto, abych byl slavným, anebo snad, že jsem se zbláznil. K tomuto činu jsem se odhodlal proto, abyste se už vážně vzchopili a nedali s sebou vláčet několika diktátory! Ať moje pochodeň svítí na cestu k svobodnému a šťastnému Československu!
Poté si vyhlédl dům a vykonal sebevraždu.
Pohřeb v rodišti
Jan Zajíc chtěl mít pohřeb v Praze, aby se stal podobnou manifestací jako ten Palachův. Úřady to však nedovolily, a Zajíc byl proto 2. března 1969 pochován v rodném Vítkově.
Pohřeb se konal v sobotu 2. března 1969 za účasti asi osmi tisíc lidí. Ohlas jeho činu byl výrazně nižší než v případě Jana Palacha. Přesto se široká veřejnost dozvěděla jak o Zajícově sebevraždě, tak o jejích politických motivech.
Rodina Jana Zajíce zažila po jeho smrti a v souvislosti s ní řadu problémů. Matka přišla o místo učitelky, jeho sourozenci měli politické problémy při přijetí na vysokou školu.
O Zajícovu památku dnes pečuje především Nadační fond Ceny Jana Zajíce, který v severomoravském Vítkově uděluje ceny nejvýraznějším žačkám a žákům a studentkám a studentům základních a středních škol regionu. Udělování ceny je přitom v rámci regionu významnou kulturní událostí. V roce 1991 obdržel Jan Zajíc in memoriam Řád T. G. Masaryka I. třídy. O rok později se jeho příběh stal základem úspěšného televizního filmu Jan.
S využitím materiálů janpalach.cz
