Strážce Fanouš Hovorka je v prodejně se značkovými parfémy cizím tělesem. Nepatří k personálu. Stejně jako ordonanc jedenácté marškumpanie Josef Švejk podléhá pod jiné velení. Šéf jeho agentury čelí četným stížnostem komisní paní vedoucí lapidárně: "Co by chtěla za ty prachy v tom smradu!“
Hlídací regál se ale snaží spolupracovat. Bedlivě sleduje cvrkot v prodejně, počítá zákaznice a hraje různé hry s pamětí. Je to obrana proti nudě a také jakási duševní hygiena.
Jakmile ale snahu přežene, stává se objektem zájmu paní vedoucí, která jej vždy nějakým způsobem srovná do lajny. Paní vedoucí je workoholik a osoba poněkud svérázná. Jednou zaslechl hlídač charakteristiku tak výstižnou, že není třeba žádného vysvětlení. Odcházející prodavačka totiž prohlásila: "Ta už nežere, ani nehřeší!“ Přitom si paní vedoucí nechává od mladých holek tykat a předstíranou srdečností je značně podezřelá oku střízlivého pozorovatele.
Paní vedoucí sídlí v malé nudličce, vydávající se za kancelář. Prodlévá tam s počítačem a židlí. Je strategicky umístěna a slyší vše, co se v prodejně povídá. Při prázdné prodejně se odehrávají řeči. Jednou v sobotu přišel Fanouš do služby a spatřil změnu. Kromě dvou prodavaček se mezi dveřmi objevila třetí. "Nějaká posila,“ blesklo příchozímu hlavou. Pak se dověděl, že je den Marianne spojený se slevovou akcí, takže se očekává zvýšený zájem koupěchtivých zákaznic. "No mohla přijít horší varianta!“ zvolal Fanouš. A zezadu se ozvalo: "Ta horší varianta sedí tady!“
Jindy v sobotu v prodejně bez zákaznic Fanouš sdílí mladým prodavačkám zkušenosti z devítileté služby., "Děvčata, mne kromě cvrkotu v prodejně zajímá i ulice. Mladý bezdomovec prochází kolem desetkrát za den, dědek s dvěma holemi chodí v pravidelnou dobu s ruksakem jako partyzánská spojka a ta ženská z protější banky kouří tak náruživě, že dostávám jako nekuřák také chuť si zakouřit.“Děvčata se baví. Najednou se zezadu, naprosto utajená paní vedoucí ozve: "No kdybyste se místo pozorování ulice raději díval po prodejně. Zákaznice a i děvčata si stěžují, že málo hlídáte!“
Paní vedoucí udeřila hřebík přímo na hlavičku. Jako každý profesionál je i Fanouš háklivý na svoji profesní pověst. Jeho život probíhal v sinusoidách, jako konečně život každého člověka. Byl dobrým studentem, špatným vojákem a dobrým výpravčím. Že by se na stará kolena stal špatným hlídačem?
Nevlídný dojem začal vylepšovat drobnými úsluhami. Sbíral na zemi papírky, staral se o košíky a zkušební proužky. Prohlásil se za ředitele papírových proužků a sám se jmenoval Vrchním košmistrem. Prohlašoval před děvčaty, že v Sovětském Svazu se taková funkce jmenovala Koševoj a bylo to v každém obchodě velké zvíře. Po dobu služby upravoval vystavené zboží a pomáhal při sobotních úpravách výkladů držet žebřík.
A pak se to stalo. Toho dne byl v prodejně velký provoz. Venku bylo větrno a otevřenými dveřmi přiletěl do místnosti igelitový sáček. Hlídač přiskočil, cizí předmět uchopil a vyběhl s ním na ulici. Vetřelec zmizel v protějším odpadkovém koši. Při návratu do prodejny čekalo hlídače překvapení. Objevila se před ním sama paní vedoucí!
"Pane Hovorko, jak si to představujete! Prodejna je plná zákazníků a vy klidně odejdete!“
Oslovený vytuhnul. Výtky se mu dostalo před prodejnou plnou lidí!
"Trhni si nohou! Dělám tady vola za pár korun, snažím se a pořád ti něco není recht! To všechno proběhlo v mysli uraženého služebníka. K přímé reakci nenašel služebník odvahu. Začala ale vzpoura.
Postiženého nadále přestalo zajímat okolí. Když hlídací regál, tak dřevo. "Nadále mne může naštvat akorát červotoč!“ Nastal nezájem o papírové proužky a košíky. Kdyby se uprostřed prodejny objevil i nevoňavý předmět, žádný zájem. Také vyhlásil hlídač permanentního Bobříka mlčení a kromě ranního a večerního pozdravu vyloučil jakýkoliv slovní projev.
Po nějaké době mu to ale došlo. Podléhal iluzi, že si někdo všimne zasmušilého dědka. Na lidi v tomto věku se zapomíná i mezi příbuzenstvem. Kdyby odešel, jako by nebyl. Výkřiky personálu: "Pane primáři, kde se tady berete?“ To se hodí akorát do seriálu Jaroslava Dietla.
Dopadl by jako jeden ochránce lidských práv, který zahájil hladovku na protest proti rozpadu Československa. Hladovky si nikdo nevšimnul, pán ji přerušil a od té doby vždy k výročí rozpadu federace baští ve výroční den akorát žinčicu a brynzové halušky.
Uražený hlídač nakonec svoji vzpouru ukončil.
Dospěl k závěru, že jej tímto výstupem paní vedoucí vlastně vyznamenala. Ječela na něj, že svým odchodem ohrozil vystavené zboží. Horší by bylo, kdyby nad jeho přečinem mávla rukou a utrousila. ,,Jen ať si dědek chodí kam chce, stejně je v prodejně k ničemu!“