Sběratelství naši rodinu sbližovalo. Každý člen se věnoval jiným druhům běžných sbírek a s radostí nosil domů ulovené exponáty nejen pro sebe, ale hlavně i pro ty druhé. Naše sbírky nebyly nikterak výjimečně obsáhlé a po dlouhých letech se postupně jaksi rozkutálely.
Když jsem se pak vdala, tak společně s manželem jsme shromažďovali malé lahvičky, které byly zajímavými miniaturami nejrůznějších likérů včetně etiket. Obsah měly přibližně půl až jedno deci, a ten jsme nechávali netknutý, uzavřený uvnitř. Mimochodem, ony některé ty nápoje odpuzovaly již svoji podivnou barvou, např. modrá Raketa. Naštěstí ani jednomu z nás tvrdý alkohol nikdy nezachutnal, tak se lahvičky nikam neztrácely. Pouze zdobily tehdy módní likérník. Teprve, když jsme se stěhovali do nového paneláku, tak jsme se rozhodli udělat rozlučku se starým bytem a veškerou alkoholovou sbírkou v počtu jen asi 60 kusů. S pomocí kamarádů se zlikvidovala a všichni to ve zdraví přežili (tehdy ještě nebyl alkohol nebezpečně pančovaný)!
Není divu, že i naše děti zdědily sběratelské sklony. Dceru okouzlily ubrousky se všemi strukturami v široké škále barev i různorodých motivů. Syn zase sbíral několik let prázdné plechovky od nápojů. Před revolucí jsme u nás téměř neměli šanci je získat. Pivo i kofola a jiné nápoje se prodávaly jen ve skleněných lahvích. Teprve, když se otevřely hranice, tak jsme obdivně zírali, co se nechá sehnat. Tehdy jsem viděla, že největší radost dětem udělá, když se vrátím z nějakého zájezdu aspoň s jedním sběratelským úlovkem pro každého. Když jsem se před 24 lety poprvé vydala na africký kontinent, tak jsem před cestou neslibovala dovezení žádného takového dárku. Byla jsem pak překvapena, že v Maroku už tehdy plechovky byly. Zcela unikátní s arabskými nápisy v mnoha druzích nealkoholických nápojů. Nějaké jsem koupila a nápoje z nich potom cestou postupně vypila.
Ty plechovky jsem starostlivě ochraňovala až na marocko-alžírskou hranici. Tam vzbudily velký rozruch. Mě totiž nenapadlo nic lepšího, než do dvou z nich naplnit písek ze Sahary. První setkání s africkou pouští v Maroku mne tak fascinovalo, že jsem nemohla odtrhnout oči od té hry vánku s hromadami písku. Místy vznikaly vlnky podobné těm, co se tvoří na moři. Další den už zase poušť vypadala docela jinak. Uhlazené šikmé stěny tvořily hřebeny jako ve vysokých horách. Nebyly však kamenné, nýbrž samý písek. Navíc během prvního dne byl v odstínu do zlatova, jinde měl písek barvu narůžovělou, to jsme viděli při východu slunce. Posedla mne touha přivézt si trochu té nádhery domů, jako nejcennější suvenýr. Prázdné plechovky do synovy sbírky přímo vybízely k naplnění.
Protože naše cesta vedla z Maroka dál do Alžírska, tak jsme na hranicích podstoupili kontrolu. Možná probíhala jen namátkově, nevím, ale pravda je, že celníci ukázali na mne, abych jim předvedla své zavazadlo. Klidně jsem otevřela batoh v nevinné naději, že mám všechno v pořádku. Ale to byl omyl! Vrtalo jim hlavou, proč mám asi tři plechovky prázdné a dvě plné písku. Pojali podezření, že v tom písku musí být něco ukryto. To už přivolali posily se zbraněmi a začalo jít do tuhého. Příkazy byly jasné. Obsah plechovek vysypat na desku, rozhrnout! Nevím, co potom říkali tlumočníkovi, ale ten v té chvíli vypadal, jako když se o něj pokouší infarkt. Prý mě považují za pašeráka a bude to se mnou bledé.
Mezitím mně dozrál v hlavě nápad na obměkčení celníků. Zamlčela jsem, že si písek vezu sobě pro vzpomínku. Svedla jsem to na naše dvě malé děti, které jako že v životě písek neviděly. U nás v Československu žádný není a tak jsem ho chtěla dát každému dítěti na hraní. Nevím, zda tlumočník použil tuto moji verzi, či řekl jiný nesmysl. Výsledek pro mne výborný, verdikt byl osvobozující. Celníci se smáli, já mohla písek nasypat zpět do plechovek a se souhlasem úřední osoby si odvézt kousek Sahary domů. To byly nejkurióznějším způsobem přivezené plechovky do synovy sbírky. Ani ta již dnes také neexistuje a písek už dávno zmizel kdesi venku. Možná ho vítr zavál zpět do Afriky. Vzpomínky však zůstaly.
