Hlídač Fanouš Hovorka najednou zjistil, že se něco děje s jeho pravým okem. Začal jím vidět jako přes igelit. Šedý zákal, zněla diagnóza. Operace je nutná. Pro hypochondra Fanouše to byla zpráva hodná rozsudku smrti. Zemře už na nemocniční vrátnici. Jenže není zbytí. Že šedesátníkovi začnou pomalu ochabovat jednotlivé tělesné funkce je jisté. Zatím se důchodce cítí zdráv, ale netušil že destrukce začne od očí. Prodejna s drahými parfémy se bude muset nejméně na čtrnáct dnů obejít bez jeho služeb.
Tuto informaci sdělil postižený paní vedoucí. Nezanechalo to na ni pražádný dojem. Takových hlídacích regálů se najde padesát do tuctu. Jenže Fanouš má v prodejně zvláštní postavení. Odrazuje potencionální zloděje svým vzezřením esesáka z rampy v Osvětimi.
Nastává optický klam, tolik známý u slavných herců. Martin Růžek byl velmi hodný pán, ale jakmile si zahrál roli Koniáše, filmové divačky před ním prchaly s děsem v očích. Po filmu Princezna se zlatou hvězdou se jej bály i děti. Jan Pivec rolí esesáka Randaua vyháněl svou přítomností babky z vlakového kupé. Před Majorem Zemanem prchali veksláci a Miloš Kopecký měl ze záporných rolí celou živnost. No a prý takový Louis de Funnes byl v soukromí nerudný dědek.
Prostě Fanouš svými parametry a výrazem tváře dává najevo, že s ním nejsou žádné žerty. Je to svalová záležitost. Občan Dlabák se o jeho pozdním zaměstná vyjádřil s despektem a vše bagatelizoval jedinou otázkou: "Dědku, ty ještě pořád pracuješ a chytáš zloděje? A co když do tebe nějaký strčí?“ Maturitu složil hlídač jednoho letního dne přímo v prodejně.
V parném létě procházel ulicí spisovatel Arnošt Lustig v doprovodu mladé ženy. Dveře od prodejny byly otevřené a ti dva zamířili dovnitř. Zatímco dívka bloudila očima po vystavených produktech, spisovatel se postavil před Fanouše. Dlouze jej pozoroval. Jeho zasmušilý výraz umocněný výrazem tváře, hřmotnost a vysoká postava jej vyprovokovaly k otázce: "Pane, vy tady sloužíte jako ostraha?“ Fanouš kývnul a spisovatel pravil: "Tak to je teda přesný!“ Jistě se mu vynořil v mysli zážitek z mládí, neboť mu Fanouš připomněl skutečné esesáky! V Osvětimi byl jistě takovými postavami přímo obložen.
Fanouš působí v prodejně jako živý inventář a s paní vedoucí jsou neustále ve při. Zdraví však především. Prodejna se bude muset na čtrnáct dnů obejít bez dědka, který působí na zlodějíčky jako optický klam. Nastal čas přechodného odchodu. Odcházejí strážce nebyl hoden pohledu, natož aktu loučení.
V nemocnici proběhlo vše v pohodě. Z hlídače Fanouše Hovorky se stal Rys Ostrovid. Po několika dnech se vrátil do prodejny. Nečinil si žádné iluze. Prostě přijde nepovšimnut. Představě drsného a všehoschopného osobního strážce jaksi neodpovídá. Zařadí se tiše mezi vystavované zboží a bude se snažit být od dřevěných regálů pouhým okem k nerozeznání. Pojede se dál močálem černým, kolem bílých skal.
Příchozí otevřel dveře do prodejny a očekával nevšímavost prodavaček i zákaznic. Najednou se stalo něco, co mu vyrazilo dech. Paní vedoucí mu vyběhla v ústrety. Poklonila se a pravila: "To nám pane Hovorko nedělejte. Až budete podruhé z prodejny odcházet na delší dobu, zanechejte nám tu fotografii v životní velikosti!“
Zkoprnělého hlídače nechala stát s otevřenými ústy. "Proboha, co se to stalo. Snad jsem tady nechyběl?“
Vysvětlení se mu dostalo později. Vedoucí pravila: "Víte, vy tím svým výrazem tváře ty zlodějíčky odrazujete. Tak jsem si myslela, že bychom příště tu vaši fotku v životní velikosti nalepili na papundekl a postavili do rohu prodejny. Bylo by to přesně, jako když u silnice straší řidiče falešný policista!“
| Napište i vy jakýkoli příspěvek na téma "Moje oči". Získat můžete voucher na služby od společností Duovize či Stingo Optical Fashion. |
