Ano, na počátku byly štráfkaté punčocháče se záhy vytlačenými koleny, hubertus, velká pletená čepice od babičky, pod kterou se vešly i mé dlouhé copany, pletené palčáky, tepláky a gumáky, do nichž se v zimě do sněhu nosily ještě bačkorky nebo papučky s přezkou. Žádný mindrák, protože takhle chodily téměř všechny děti. Móda v 50. letech u nás na maloměstě asi opravdu neměla místo.
A pak moje puberta v těch "zlatých šedesátých". Maminka vdova a my poloviční sirotci. Hodně málo peněz, na oblečení nezbývalo. Nosila jsem přešité paleto po dědovi, nepadnoucí vlněný kostým z bazaru, zelené manšestráky od pánského krejčího a k nim zapínací modrý svetřík. Vyslechnutá poznámka spolužaček, že "zelená a modrá pro blázna je dobrá", zanechala v křehkém sebevědomí velkou trhlinu. K tomu 42 kilo živé váhy na 173 cm vysoké kostře a pracně vypodkládaná podprsenka velikosti nula. A náhle objev britské modelky s přezdívkou Twiggy a přeměna ošklivého káčátka v..., no, řekněme, alespoň v normální kačku. Nástup minisukní, které jsme loudily na naší mamince, schopné amatérsky šít. I přes její nesouhlas sukně kratší a kratší a i zlomené sebevědomí pojednou zaskočila překvapivá poznámka: Hele, vždyť ta Zuzana má docela hezké nohy!
A nástup normalizačních 70. let a labutí píseň tolik milovaných minisukní. Midisukně, přidávající na věku. Široké zvonové kalhoty, kazaky a kombinézy. A první bony a za ně první džíny Wild Cat z Tuzexu. Džínový maxikabát, budící zájem příslušníků VB, že se podivně potuluji po ránu na ulici, zatímco řádní občané jsou už v práci (já jsem totiž na jazykové škole učila až odpoledne). Jinak jen fronty, alespoň na úplety a trička z Jitexu Písek na výstavě Země živitelka.
A pak už šedá 80. léta, pro mě jakási krize třicátnice. Ani dívka, ani pořádná žena, směs džínoviny, semiše, vlny, dlouhých a krátkých vlasů, pokus o návrat minisukní, a otazník, kam to povede dál, když jsou všude poloprázdné regály. Tak alespoň boty z NDR západní značky Salamander a rovněž jejich džíny Wisent, vzdáleně připomínající ty originální.
Polistopadová 90. léta vnesla do šatníků barevnost, právě tak, jako do života. A já jsem se s novým zaměstnáním vrhla jako čtyřicátnice do světa, včetně světa oblečení, jak jen mi peníze stačily. Po počáteční euforii jsem si však zvykla na určitý styl, na určité barvy, hlavně oranžovou, které jsem si oblíbila, a přestala být "otrokyní módy".
Dnes je mi zase o 20 let více. Pojem "móda" asi u mě nemá to správné místo právě tak, jako v dětství. Ani nevím, co se právě "nosí". Ne, že bych nechtěla vypadat dobře. Ale spočívá to v něčem jiném. Jsem a myslím, že už zůstanu svá. Nosím to, v čem se cítím dobře. Nevadí mi, co nosí jiní, a myslím, že je to vzájemné.
Fandím však projektu i60 a přeji ženám, které se o něj zajímají, hodně radosti a sebeuspokojení ze své osobnosti. Zuzana.
| Zajímala či zajímá vás móda? Co jste nejraději nosili v mládí? Jaká módní ikona vám nejvíce utkvěla v paměti? A co si myslíte o dnešních módních trendech? Pošlete jakýkoli příspěvek na téma týdne: móda. Nejzajímavější příspěvky oceníme! |
