Železniční důchodce Fanouš Hovorka má šatník velice prostý. Ve skříni mu visí zimník ze secondhandu. Od příslušníků etnické menšiny zakoupil kalhoty a slušivou bundu. Vlastní také dvě košile sváteční, dárek to od dvou dcer. Deset let používá modré železničářské košile a tři zimní bundy s vložkami téže barvy. Ještě donedávna nosil i slušivou vestu s logem ČD, které odpáral, aby ztížil identifikaci. Ve vesnici se pohybuje v oblýskaných kalhotách v naději, že stejně oblečení lidé jej zařadí do lajny netrpící výstředností.
Fanouš byl od mládí v oblékání nevybíravý. Jako student nosil "švédku“, košili zvláštního střihu a pastelových barev. Jen jednou nahradil klasické kalhoty modrými mančestráky. Maminka mu je ušila a opatřila kapsami vpředu i na zadku. Vzdáleně připomínaly texasky. V hodině fyziky byl vyvolán samotným ředitelem železniční průmyslovky. Tento ortodoxní Stalinista vytřeštil na studenta oči a zvolal: "Co to máte na sobě, kde máte kolty a sombrero?“
"Soudruhu řediteli, ty kalhoty mi ušila maminka a se západem to nemá nic společného!“ "On bude ještě drzý! Pojďte se mnou!“ Třída osiřela. Frantík byl pak předveden do všech tříd, co jich jenom v budově bylo. Byl prezentován jako odstrašující příklad studenta, pošilhávajícího po západě. Stal se tak bezděčně manekýnem.
Železničářská uniforma pak byla po dlouhá léta jeho identifikačním znamením. Byl opatřen konfekční postavou, takže u vyfasované uniformy bylo akorát třeba zkrátit kalhoty.
Že modré kalhoty používal i k civilním doplňkům byla samozřejmost. Staří železničáři dokonce nosili přešité zimní kabáty, opatřené parádními knoflíky i do kostela. Fanouš nenosil nikdy čepici. Neměl klobouk, baretku, ani jinou pokrývku hlavy. Chodil dokonce bez čepice i v uniformě. Nosil pouze červenou a to při výkonu služby. Při velkých mrazech používal kožešinovou čapku, známou z filmů o dobývání obou pólů. Byla tak ošklivá, že mu zůstávala věrná. Několikrát putovala opuštěna vlakem. Vždy se vrátila! Když jednou ale zmizela do nenávratna, pořídil si teroristického kulicha. Ano takového, který přetažen přes oči a pomocí nápisu Mám v ruce bombu, je schopen vyřešit vaše finanční problémy.
Když se přiblížila doba svatby, nezdržoval se výběrem. Vzal první černé šaty patřičné velikosti a bylo vystaráno. Po nějakém čase při svatbě jeho mladší dcery už přibral k výběru odborného poradce. S přítelkyní, značně znechucen, bloudil obchodním domem mezi konfekcí. Nakonec mu bylo doporučeno skořicové sako a černé kalhoty. Velice se jej pak dotkla slova jedné dámy, že správný gentleman nosí černé sako a bílé kalhoty. On že vypadá jako pán z telenovely!
Jak tak bývalý železničář bloudí městem, zdá se mu, že si z něj v těch obchodech dělají srandu. Nehorázné ceny za výlohami praví, že sandály za tři tisíce, obleky za deset a svatební šaty za čtyřicet tisíc jsou v těchto zeměpisných polohách věc zela normální.
Čas neúprosně běží a člověku ani nedojde, že oblek ve skříni odolává molům už dvacet let. Také svetry pamatují normalizaci. Vázanky tvoří stejnou komunitu ještě déle. Prostě elegance nedbalá.
Železničářská vesta s odpáraným logem slouží Frantíkovi, takto hlídači v prodejně s drahými parfémy, jako součást uniformy. Další příslušností jsou černé číšnické tesilky. Souprava bílých košil s krátkými rukávy pak dotváří obraz dokonalého strážce a elegána. Najednou nositel zjistil, že vesta, sloužící deset let se zvětšila. Na hlídači zrovna plápolala. Žádná z prodavaček si netroufala na tuto anomálii starého pána upozornit. Majitel se rozhodl provést inovaci šatníku. Zakoupil u Vietnamcům podobnou vestu za dvě stovky. "Teď vypadáte jako člověk,“ ocenila jedna prodavačka pronikavou změnu.
Jednoho dne se do prodejny dostavila prodavačka z drahého klenotnictví. Provozovna sídlí přes ulici. Za výlohou dráždí prostý lid klenoty nebývalé ceny s upozorněním, že sklo je neprůstřelné a vše je monitorováno kamerami a chráněno poplašným zařízením. Prodavačka se tvářila záhadně. Pak se rozhlédla po prázdné prodejně a děvčatům prozradila: "Holky, ten perlový náhrdelník, co mám na sobě, je pravý! Chtěla jsem vyzkoušet jaké to je!“
Shluk prodavaček se snažil na klenot si alespoň šáhnout. A tu se dostavil nápad. "Lze takový klenot nebývalé ceny od napodobeniny pouhým okem rozeznat?“
Otázka zůstala nezodpovězena.
Národ chodí oblékán výrobky z vietnamských tržnic. Je možno na prvý pohled rozeznat kvalitu oblečení? Vždyť přece laciné zboží z východu stačilo zlikvidovat oděvní i obuvnický průmysl. Má to jednu výhodu. Šatník normálního pracujícího člověka nemusí být zdrojem závisti.
Dnes i obyčejný člověk může v čistém oděvu neznámého původu a na rušné ulici vypadat jako ze škatulky.
| Zajímala či zajímá vás móda? Co jste nejraději nosili v mládí? Jaká módní ikona vám nejvíce utkvěla v paměti? A co si myslíte o dnešních módních trendech? Pošlete jakýkoli příspěvek na téma týdne: móda. Nejzajímavější příspěvky oceníme! |
