Hlídač v prodejně s drahými parfémy, důchodce Fanouš Hovorka, je přesvědčený ateista. S náboženskou otázkou a kouřením se vyrovnal ještě za kruté totality. Přečetl hodně knih, celý život sbíral ročníky časopisů a prostřednictvím časopisu Letectví a kosmonautika se stal expertem na historii letectví. Také přečetl mnoho memoárů válečných pilotů. Zarazil jej fakt, že u bojových jednotek se sloužily mše. Doufá ale, že duchovní žehnali pouze pilotům a nikoliv kulometům. Nezvratným faktem zůstává, že mladí piloti amerických bombardérů šli do akce bez bázně, prostřednictvím víry v Boha.
Jak šel život, došlo Fanoušovi že je vlastně klikař. Dvakrát unikl smrti železničáře, na vojně se vyhnul smrti pod koly tanku. Měl být vyloučen ze školy pro podezření z přípravy ilegálního přechodu hranic a později propuštěn od ČSD pro podíl na železniční nehodě. Vždy to nějak dopadlo a jako náhodou se objevil Deus ex machina, jakýsi Bůh na stroji, který vše vyřešil. A tak klikaři došlo, že musel v minulém životě skončit jako mučedník a teď si od osudu vybírá jakýsi bonus.
Konečně se přiblížil se věk důchodový. Fanouš si odnesl do důchodu velký dluh. Vydal totiž knihu vlastním nákladem! Ihned nastoupil na vrátnici a posléze do obchodu s drahými parfémy. A začal si přivydělávat, aby závazek splatil. Šlo to ztuha, ale dlužník kupodivu stačil žít, užívat si života a ještě splácet. Prohlásil se za osamělého mořeplavce, který plave na kajaku přes Atlantik!
Seznámil se s katolickým knězem. Stali se přáteli. Kněz doporučil modlitbu, ale protože od katechizmu dělilo Fanouše šedesát let, napsal mu kněz text na účtenku v místní hospodě.
Nastal kouzelný stav duše. Prosebník odmumlával potichu v naplněné prodejně text modlitby a přidával: "Pane Bože dej, ať splatím dluh a opravím hrob svých rodičů!“ Bylo to přesně, jako když dítě přidává k modlitbě dovětek: "Pane Bože dej, ať dostanu brusle!“ Ten hrob byl na místním hřbitově těsně u cesty a hrozil zřícením. Že tento fakt nepřidával na pověsti nezdárného syna je nabíledni.
A mořeplavec pádloval devět let. Bohužel se cíl nepřibližoval. Klikař ale neuvažoval o převrhnutí do vln, ani o strašném konci daleko uprostřed oceánu, nebo pod mostem. Modlitby však neustávaly.
Jednoho dne seděl Fanouš v místní hospodě zcela osamocen. Najednou si přisedl pán, se kterým se osamělec dříve nikdy nebavil. Pravil: "Prodal jsem pole. Místní pohrobci JZD skupují pole a dobře platí!“ Fanouš prodal hektar pole, dědictví otců. Nejpikantnější ale je ten fakt, že otec zakoupil pole od legionáře v roce 1948! Jako komunista pak pronadával mnoho volného času .Pole bylo léta k ničemu, a nyní se objevilo jako Deus ex machina!
Výtěžek stačil na opravu hrobu i umoření dluhu. Mezitím byl kamarád kněz převelen. Kamarádi však zůstali ve spojení. Pikantnost celé události ale přišla z jiné strany.
Zemřel spolužák Hambálek, ročník 1942, stejně jako Fanouš. A byl uložen do země, hned za právě opraveným hrobem nedbalého majitele. Velká spousta lidu postávala při obřadu i u opraveného hrobu. Týden předtím by ostuda z tohoto ponurého místa přímo zívala!
A tak Fanouše napadlo několik přirovnání. Jak tak pádloval do náručí jisté smrti, zahoukal zaoceánský parník a trosečník byl vyzdvižen na palubu. Jistě zapracoval i otec svým neprozřetelným činem, který se později zdál nerozumným. Pole z roku 1948 se rázem proměnilo v právě vykopaný poklad.
Pán Bůh jistě vyslyšel letité úpěnlivé modlitby a zařídil vyrovnání dluhu i opravu hrobu.
"No, musím to kamarádovi faráři oznámit, bude mít radost!“
Mezera po starém náhrobku náhle odhalila předtím neviděný efekt. Fanoušovi to došlo až po pohřbu. Hned za jeho pomníkem se nalézají vedle sebe místa věčného odpočinku dvou spolužáků. Oba ročník 1942!
"Jéžíšmarja, vždyť i já budu časem také patřit do této společnosti! Bude nás akorát do mariáše!“
Klikař ale vše zatím bagatelizuje. "Možná že dostanu odklad takových deset let. A potom, vždyť neumím hrát karty a vůbec neovládám mariáš!“
