...Pokračování
Dvaadvacátá hodina je vhodná k pokračování dobrodružné cesty po Finnmarce. Itinerář radí, abychom zastavili v Lakselvu, kolem nějž protéká řeka stejného jména a je údajně nejrybnatější v Evropě pokud se lososů týká. Aby ne. Je už po půlnoci a slunce se šklebí na obzoru a slibuje, že se zase bude usmívat až od něj trochu poodskočí. Naši "rybáři" s pruty a rybičkami v ruce nastupují na břeh řeky v dlouhé, táhlé zátočině. Pravda, povolenka, která je na řekách a jezerech nutná, chybí. Nu což, risk je zisk. Pobaveně sleduji snahu dosáhnout alespoň na jednoho lososa a z nudy ničím komáry. Jedna, dvě, tři čtyři, pět....počítám je jako ovečky před spaním a skutěčně jsem málem usnul. Ostatní sice nechytili žádného lososa, podařilo se jim však zabít přes dvěstě komárů, sedmdesát přizabili a Zdeněk utrhl jednomu nohu, když chtěl zkontrolovat jeho pohlaví, protože kdosi pravil, že koušou pouze samičky. A já bych tomu věřil.
Před Tana bru jsme zjistili, že je už neděle. Ne, že by lidé chodili do kostela, na to bylo příliš brzy, ale kdosi prohodil, co bude k nedělnímu obědu. Poblíž teče řeka Tana a ta je prý úplně plná pstruhů a věta v průvodci se skoro opakuje: je to nejpstruhovatější řeka v Evropě. Než jsme k ní dojeli, zastavujeme na odpočívadle, kam nás zlákal chuchvalec. Pro nezasvěcené vysvětluji, že chuchvalcem nazýváme informační značku, která vyobrazením různě propletené čáry láká turisty k zastávce a prohlídce té či oné zajímavosti. A just. Je zde opět jedno nej... U silnice stojí nalá, tak dvoumetrová borovice a u ní na kolíku tabulka s nápisem "Nejseverněji rostoucí borovice v Evropě", což je vyvedeno v norštině a angličtině. Z povzdálí je slyšet nezvyklý řev, tipujeme noční dravce. Chyba lávky. Jedná se o opilé norské sportovní rybáře, kteří místo lovu zapíjejí kdoví co. Považují nás za ruské oligarchy a hned spustili častušky a Kaťušu a nabídli ruskou vodku. Honza jim vysvětluje, že jsme Češi, vesměs Valaši a Slováci a vodku že nevezmeme do huby pokud máme ještě dost slivovice. "Prága, Prága" jásají, "Chavel, Chavel," doplňují své znalosti o České republice. Radostí není konce. Chlubí se, že jsou z daleka, až z Tromso, což nás rozesmálo. Honza, aby neurazil, svlažil rty a my jej následovali. Za půl hodiny odjíždíme a z auto zní refrén naší oblíbené písničky "Ogaři idú, ogaři idú, ogaři zpívajů..."
No to jsem poněkud odbočil, protože teď už jsme ve vyprávění v Tana bru. Ten název se mně líbí tak, jako třeba Mo i Rana, kterou jsme projeli včera..Tana bru se jmenuje podle řeky Tana a bru je v norštině most. A skutečně. Po mostě jedeme přes řeku a hned za ním zastavujeme u velkého srocení lidu ve věku do pětadvaceti let. Jsou to vesměs Norové, zřejmě ale pijí jako Dáni. Kolem to vypadá jako na bojišti, kam markytánka přivezla náklad čerstvých děvčat. Zřejmě konzumují na protest proti konzumní společnosti. Jdeme ke břehu a pro jistotu necháváme rybářský vercajk v klidu. Řeka není až tak široká, sotva čtyřicet metrů a možná proto je i ucpaná muži ve vysokých holinkách až po pás, kteří neustále mrskají vodu bez zřejmého výsledku. Jako pominutý brázdí vodu řeky jeden z rybářů ve člunu na ruční pohon, ze kterého trčí několik udic. Deset minut a také nic.To už veselí na břehu vrcholí a protože nám nebylo do tance, pokračujeme na Kirkenes.
Pohoda. Vaření se nekoná, protože čas od času vzorkujeme a se skřípěním zubů vkládáme do úst nudlová jídla v plastu, trefně nazvaná "Chuťová fantazie". Jejich jedinou dobrou vlastností je, že ať počítám jak počítám, stále jich neubývá. Do Kirkenes vjíždíme v devět hodin a nikde ani živáčka. Je totiž neděle a město spí a pouze u benzinky nalézáme jakýstakýs pohyb. Teploměr ukazuje 23 stupně Celsia a slunce naplno svou tvář. Na parkovišti jsme se zbavili našich dopravních prostředků a zvědavě nakukujeme do výkladů kolem cesty k náměstí. Opakujeme si azbuku, protože nápisy jsou zde dvoujazyčné. Jsme na norsko ruské hranici u Barentsova moře a maně nám vyvstane na mysli osud 107 ruských námořníků, kteří zahynuli na ponorce zhruba před rokem právě v tomto moři. Náměstí je malé a útulné a hlavně je zde už otevřeno informační centrum. Vlídná hosteska neurčitého věku kolem šedesátky nám ochotně vychází vstříc. Jsme zřejmě její první dnešní hosté. Honza, u kterého jsem opomněl sdělit, že má kladný vztah k ženám, čile konverzuje v norštině a pátrá po možnostech, jak nahlédnout za ruskou hranici. Přísná bezpečnostní opatření, která jsou avizována všude v blízkosti ruské hranice nevarují před houfně se vyskytujícími medvědy, nýbrž před špionážní činností všeho druhu. Paní je pamětnice, a tak Honzovi vysvětluje vzájemné norsko-sovětské i norsko-ruské vztahy od druhé světové války až dodnes a míní, že důkazem jejich zlepšování jsou ruské prostitutky v ulicích Kirkenes. Využíváním jejich služeb šetří si Norové své vlastní manželky. V rozlehlé místnosti kam oko dohlédne vyskytují se suvenýry všeho druhu, nabídky výletů, letáčky hotelů a kempů a u dveří na stolečku i kniha návštěv. Šéf do ní jako obvyklou nesmazatelnou stopu naší návštěvy zapisuje, že jsme tu byli, viděli, chválili a zase odjeli. Expedice oksroN, Czech Republic, tečka.
Jaro po chvíli nepřemohl zvědavost a šel se podívat, co tam šéf napsal. Shledal vážný nedostatek: chybí Slovak Republic.Uchopil propisku a připsal jinými slovy totéž co šéf až na závěr, který zněl: Jméno, adresa, Slovak Republik, tečka. Poté spokojeně odešel za námí, kteří jsme již znova na náměstí rozebírali možné potíže při návštěvě přechodů do Ruska, pokud by tam chtěl Honza vniknout. Prim vedl, ovšem bez houslí Vojta: "Ti Rusové se té špionomanie dodnes nezbavili. Tady mají určitě nasazeno spoustu informátorů, kteří pečlivě sledují veškeré dění a dodávají přejmenované KGB informace, kdo, kdy, co a jak. A co dnešní moderní technika? Já osobně bych tady po sobě nezanechal ani náznak přítomnosti. Před chvíli jsem vhodil do schránky pozdrav kámošovi a co myslíte, místo podpisu jsem napsal ...však víš, kdo Ti to píše".
Odcházíme k Barentsovu moři, které je vzdáleno coby kamenem dohodil. Ale už po sto metrech se Jaro vrací zpět na náměstí. Když jsme šli po půlhodině zpět, odskočil jsem do informačního centra, otevřel knihu návštěv a opravdu. Vojtova návnada byla spolknuta i s navijákem. Jména pod Jarovým zápisem zmizela pod pečlivě provedenými škrtanci.A je po možných problémech!
Když se tak díváme, Barentsovo moře je krásnější než jiná moře. Jednak je vidím poprve a navíc voní romantikou severu. V dálce jsme tušili poloostov Varanger a mnuli si ruce, že jej uvidíme zblízka jakmile Honzu povezeme na přechod do Ruska vykonat mezinárodní incident. Nálada je výborná. Poněkud klesá jen v okamžiku, kdy jsme se rozhodli opět zavzorkovat. Zjišťujeme,že nějaký vůl přepnul ledničku v autě z chlazení na ohřev. Milan s Jurou tipují, který debil to udělal a šéf sčítá následky. Salámy, které byly nahnědlé jsou nyní načernalé a trýská z nich šťáva. Tvarůžky, pečlivě zabalené do několika igelitových pytlíků podstatným způsobem změnily tvar, romadůry se scvrkly na velikost propisovací tužky, párky mají provozní teplotu a bohudík nepopraskaly, takže přišly první na řadu. Vajíčka jsme vyhodili, protože z jednoho se ozývalo nesmělé pípání. I pravé tokajské víno, které jsme drželi pod chladem v ledničce, pobublávalo. Když jsme vychládli, bylo vychladlé i tokajské a tak jsme je na místě vypili. Byl to nejdražší svařák a ještě k tomu studený, který jsem kdy pil.
Jedeme splnit Honzovo přání. Hned před prvním přechodem do Ruska zastavujeme na parkovišti a obezřetně se rozhlížíme,kde nechal tesař díru. Z poučení na několika tabulích je zřejmé, že máme povoleno se dívat. Nic víc. Přesto v roli agenta provokatéra vystupuje Honza z auta, otáčí šilt na čepici o 180 stupňů a loudavým krokem míří k hraniční závoře. Jeho výrazné červené tričko s nápisem Expedice oksroN 2005 způsobilo, že jej ruští pohraničníci nechávají příjít až málem k ní a pak jsme už pouze viděli, jak obě strany rozkládají rukama. Rytmus pohybu rukou se neustále zrychloval až do okamžiku, kdy Honza udělal předpisově čelem vzad a znuděně se vracel. Podle jeho slov setrval s pohraničníky sice v krátkém, ale jadrném rozhovoru.
Druhý přechod je vzdálen 50 km a vede k němu prašná, po ruském způsobu udržovaná cesta. Dojeli jsme do Jakobselvu. V oblacích prachu zastavujeme na konci světa u Barentsova moře, které máme před sebou jako na dlani a zrovna tak vlevo poloostrov Varanger, zalitý odpoledním sluncem, které způsobilo teplotu přes 30 stupňů. Inu,jsme tisíc kilometrů za polárním kruhem.
Pobřežní balvany jsou vyhlazeny zřejmě obrovskými vlnami jako žulové pláty na přírodním grilu a přímo lákají k procházce. Všichni se nechali zlákat a já mudroval jak to zařídit, abych alespoň pár záběrů uložil na pásek v kameře. Nápis pár kroků od nás mne předem varoval. Na jednom z balvanů svačila sámská rodina v počtu otec, matka a čtyři děti. Matka občas přerušila obírání rybích kostí, uchopila kameru nejmodernější konstrukce a švenkla pobřeží i rodinu zprava doleva. Byl to prima návod, a tak jsem jej ihned použil.
Za hodinku jsme zpátky v Kirkenes a pouštíme se podél ruské hranice směrem na jih. Jedeme podél řeky, která tvoří hraniční čáru. Je však vidět pouze les, ze kterého se kouří a později zjišťujeme, že v jednom místě hoří.Hasíme však pouze žízeň a pokračuje v hledání místa, odkud bychom mohli dohlédnout do ruského města Nikel, které je od hranice pouhých pár kilometrů. Podařilo se. Na jednom místě u silnice je pahorek a na něm komfortní rozhledna, ze které, samozřejmě za poplatek, je možno prohlédnout si ono město i dalekohledem k tomu účelu na rozhledně umístěným. Spousta komínů, oblaka kouře, zdevastovaná příroda a na okraji toho všeho jako varovné prsty vysoké paneláky. Inu socialistická těžba niklu, podle které se trefně město jmenuje.
Medvědi se neukázali i když jsme několikrát narazili na varovnou značku o jejich hojném výskytu a tak jedeme bez problémů do Neidenu na finské hranici,kde nás čeká odpočinek. Jaký? Tak to až v příštím pokračování, které nese název Expedice oksroN: komáři se ženili.
