Herečka Iva Janžurová žije v jednom domě s dcerami, jejich partnery a dětmi. Přesto u nich toto rizikové soužití generací funguje. Čím to je?
Máte nějaké zásady, které je dobré dodržovat, aby si vícegenerační rodina nelezla na nervy?
K takovému soužití musí být dům uzpůsobený. V panelákových bytech více generací žít nemůže. My jsme dům přestavovali tak, aby nám všem vyhovoval. A máme v něm oddělené bydlení. Vídáme se, jen když chceme. Opravdu je třeba dávat si pozor, abychom o sebe nezakopávali.
Neměly dcery někdy tendence se odstěhovat, nebo je jim u vás tak dobře, že je to ani nenapadlo?
Sabina už na střední škole bydlela v suterénu našeho domu a měla samostatný vchod. Zakládala si na tom, že se bude sama živit, takže si i samostatně vařila. Theodora se odstěhovala na vysoké. Teď říká, že jsem s tím tehdy tak úplně nesouhlasila, ale asi jsem něco tušila. Přesněji, že se vrátí, ale ne sama. No zkrátka, nějakou dobu bydlela s kamarádkami, pak se svým mužem v paneláku a vrátila se těhotná.
Nejsou nějaké neshody?
Na zahradě občas ano. Když někdo uřízne něco, co nemá a podobně. Na to jsem háklivá. To pak někdy i křičím, když třeba zjistím, že z mého žebříku někdo udělal podpěru ke stromu a tak.
Plynou z toho soužití v jednom domě nějaké výhody?
Pro dcery ano. Že jsem vždycky k ruce. Ale když bych měla mluvit vážně, napadá mě, že je škoda, že v Česku jsou vztahy mezi generacemi jiné než v jižních zemích. Přítelkyně mě před časem vylákala na rekreaci do Španělska. Pozorovala jsem tam, jak se rodiny pohybují pohromadě, chodí společně do restaurací, na procházky. Tím myslím celé rodiny, od dětí až po pradědečky, prababičky. Viděla jsem, jak tam vnučky přivedou starou paní do moře, společně s ní se cákají, vlny jí nadzvedávají šaty... Pak jí zase pomohou z moře vyjít, sednou si pod slunečník. To mi přišlo nevídané. Tady jsem neviděla, že by děti šly se starou babičkou na koupaliště nebo do kavárny.
Pomohlo vám po smrti vašeho partnera Stanislava Remundy, že vaše dcery jsou blízko, že jste všichni pohromadě?
Ano. Pomáhaly mi, už když byl Slávek nemocný. Kolikrát navařily tolik, když jsem neměla čas, že jsem z těch jejich pečovatelských darů pak byla dlouho živa i já. Také jsme se snažili, aby i vnuci vnímali odchod člověka jako přirozenou věc, se kterou je třeba se vypořádat. Zdá se mně, že se tahle společnost v poslední době tváří, jako že se nikoho z nás smrt netýká, že by odchod měl probíhat někde v nemocnici, zkrátka je tendence mít s tím co nejméně společného. Takže dcery dětem všechno vysvětlily a myslím, že to je pro ně prospěšné.
Umíte být sama?
Já jsem v podstatě samotář. Ráda bych žila tak nějak sama se sebou. Chtěla bych konečně začít zužitkovávat všechny ty barvičky, vlny, bavlnky, látky, které jsem nashromáždila. Vždycky jsem si představovala, že budu doma tvořit různé zbytečnosti, až budu mít spoustu času. Také mám spoustu knížek, na které se chystám. Všechno jsem si to na důchod tak pěkně naplánovala. Jenže zatím na to pořád ještě nemám ten čas.
Iva Janžurová
Jedna z nejoblíbenějších českých hereček se narodila 19. května 1941 v Žirovnici u Pelhřimova. Oba rodiče byli učitelé, takže zpočátku šla v jejich stopách a nastoupila na pedagogické gymnázium. Nakonec v roce 1963 absolvovala DAMU. Nezapomenutelná se stala díky roli sestry Huňkové v seriálu Nemocnice na kraji města, ale má na svém kontě také řadu filmových a divadelních rolí. Je členkou činohry Národního divadla a má dva České lvy za nejlepší herecký výkon v hlavní roli, a to za filmy Co chytneš v žitě a Výlet. Má dvě dcery, Sabinu a Theodoru, které se rovněž věnují herectví a psaní scénářů.
