Kouzlo časů minulých: knihovna

V životě jsem měl dvě knihovny. Jedna byla obecní a v té jsem skončil ve čtrnácti letech a druhou jsem začal budovat ve skřínkách sektorového nábytku, který jsem koupil po ukončení studia ve svých sedmadvaceti letech. Byla tam dodnes, přes čtyřicet let.

Obecní knihovna, to bylo eldorádo mých snů a představ, mana padající z nebe do kuchyně, kde jsem po večerech za světla svíčky (elektřinu do naší chaloupky jsme si zavedli až v roce 1942), louskal Broučky, Pepánka Nezdaru a Káju Maříka. Později Erbenova Kytice se mnou cloumala ve snu a celý zpocený jsem se probouzel přesycen hrůzou z Noční košile, Polednice a Vodníka na "prašťáku", na kterém jsem spával. Měl čtyři nohy, jak jinak, a pelest, vyplétanou tenkými, dřevěnými pruhy a připomínal Záhořovo lože. Do knihovny jsem si pravidelně chodil půjčovat knížky, až jsem tam na několik let uvízl jako pomocník paní učitelky, která je půjčovala. Skončil jsem až po únoru 1948, kdy byly dvě třetiny knih z knihovny vyřazeny a skončily kdoví kde. I ta tenkrát nejpřitažlivější "Žlutí proti bílým".

Moje vlastní knihovna se začala plnit až někdy v roce 1962 jenom zvolna, pomaloučku, tak jak jsem někde ušetřil nějakou tu korunku. A byla tam jména především Stendhal, Balzac, Zola, ale i Hemingway a Steinbeck, samozřejmě Čapek a nemohli chybět Hanzelka se Zikmundem, jejichž vyprávění jsem duplicitně hltal v pravidelných relacích rozhlasu. Vedle opravdových literárních skvostů (Evžen Oněgin, Na západní frontě klid, Dobrý voják Švejk, Gargantua a Pantagruel) se tam usídlil i velký počet detektivek od A. Christie, přes G. Simenona, R. Chandlera až po Ed Mc Baina. A nechyběl v mnoha exemplářích můj miláček, Jack London.

A teď si představte, že jsem tu knihovnu minulý týden přenášel z bytu do suterénu, třídil a víceméně se s ní loučil. Čím více knížek mně prošlo rukama, tím víc ve mně klíčilo rozhodnutí, že je ještě neopustím. Nešáhl jsem na ně hezkých pár let, nebyl čas. A nebude.... Ale já se k nim vrátím!