Důchodce Vendelín Butula se cítí podveden. Jakožto dítě soukromých obchodníků prožil dětství v "kvelbu“. Hrával si v obchodě nikým nepozorován, později tamtéž sedával v malém prostoru za plentou. Učil se tam, četl a poslouchal řeči. Příchod každého zákazníka oznamoval hlas zvonečku, ozvučovaného otevřením dveří. Čas odvál obchod, zvoneček ukradli zedníci při adaptaci prodejny na obytnou místnost. Důchodce marně hledá kouzlo malých obchůdků. Bloudí prostorami supermarketů, zmateně se pohybuje mezi regály a zbytečně hledá nějakého průvodce, nebo alespoň mapu. Že on nemá přehled nikomu nevadí, stačí když mají přehled strážci pomocí průmyslových kamer.
Senior má odpor k prodejním vozíkům. Vždy hledá košík. Jeden supermarket vynechal zcela, neboť není opatřen košíky, ale pouze odpornými vozíky. Vendelín není závislý na slevách a s pohrdáním sleduje spolužáka Petrouše, který srovnávací maratón povýšil na sportovní disciplinu. V pravidelném rytmu se vydává Rudolf Petrouš na průzkum opatřen holemi a ruksakem. Má přehled o cenách a jednou vyčetl Vendelínovi marnotratnost, neboť ocet v plastikové láhvi je prý o korunu levnější, nežli ve skle. Moderní lakomec platí zásadně kartou a byl málem inzultován, když v největším provozu v nekonečné frontě platil kartou útratu v hodnotě sedmi korun.
Vendelín má také s frontami své zkušenosti. Prohlásil: "Já mám takovou smůlu, že když spěchám, kupuje někdo přede mnou v řeznictví celé prase a v lékárně celou lékárnu!“Jednou u pokladny supermarketu utrousil dokonce vtip. Vysypal totiž z peněženky osmdesát čtyři koruny, přesnou cenu zakoupeného výrobku. "Pane, vy to máte předem spočítané!“ vyjekla pokladní. "Nemám vážená paní, ale považuji to za osudové znamení!“ "A dobré, nebo špatné?“ kontruje prodavačka. A tu Vendelín prohlásí: "To se pozná až jak dopadnu pod schody!“
V malých prodejnách se často stává, že chybí jedna koruna v drobných. Záleží na povaze prodavačky. Některá poctivě vrátí devět korun, jiná praví: "Tu korunu mi dáte příště!“ Vendelín chodí do stejných prodejen často, takže je pravděpodobný návrat uvěřené částky. Chyby nastaly ale v paměti seniora. Často zapomíná, kde tu korunu dluží. Prodavačky už jistě mávly rukou, takže senior všude platí o tu korunu více!
Vendelín ještě jako důchodce slouží na vrátnici jednoho ústavu. Po konci směny mu zbývá na nákup přesně čtyřicet pět minut do odjezdu vlaku. A tu nastává boj s časem. Vbíhá do supermarketu a zcela ignoruje vozíky. Automaticky sahá na košík a mizí mezi regály,
Uloženo je už všechno potřebné. Obkroužil už skoro všechny regály, někde se zdržel více, neboť logiku v umístění zboží nelze hledat. Naprosto neorganizovaně bloudí prodejnou. Konečně j e u cíle. Nezbývá než zaplatit. Vypadá to nadějně. Je u jediné otevřené pokladny desátý. Vše pohodlně stihne. Vtom uvidí v regále za sebou DVD s filmem pro pamětníky, po kterém se dlouho a marně pídí. Vystoupí z řady a hledaný předmět se ocitá v košíku. Ale co to? Mezery před ním využila paní s vozíkem, po okraj naplněným nákupem!
"Tak tohle nemůžeš stihnout!“ vynoří se v mysli zaskočeného zákazníka. Zazmatkuje.
V příštích minutách nastává neúprosný boj s časem. Ven z řady. "Musíš vrátit zboží na své místo!“ Paměťová stopa však selhává. "Sakra kam patří ten kompot? Kimova hra starých skautů, nebo pexeso jeho mládí jsou již v seniorském věku houby platné.
Podařilo se. Zadýchaný senior vrací prázdný košík na své místo zcela vyčerpán. Vlak samozřejmě nečekal!
Ve stolní společnosti dává později senior veselou příhodu z natáčení do placu. Je upřímně překvapen výbuchem smíchu přítomných žen. Nakonec se dovídá objevnou zprávu: "Vendo, ty jsi opravdu tvor značně nepraktický a patřičně natvrdlý. Ty opravdu nevíš, jak se to dělá? Přece necháš ten košík stát na zemi a odejdeš sprázdnou. Za prázdné ruce přece u pokladny neplatíš!“
Současnost udeřila na seniora plnou silou. Stává se přece, že lidé prchají s plnými košíky a třeba i vozíky. Ale aby cílem zmateného pobíhání zákazníka v časové tísni byl nakonec prázdný košík, to stojí jistě za zamyšlení.
