Senior Václav Holubář sloužil celý život u Státních drah. Jako výpravčí vlaků se naučil mistrně využívat každé volné chvilky k odpočinku. Jako venkovní výpravčí trávil volné chvíle v dopravní kanceláři. Seděl v křesle v záklonu s nohama v šupleti. Pohrdal kolegou Hamerníkem, kterému v pohodlí bránila chorobná zvědavost. Jednou při celodenní výluce, kdy železniční dopravu nahrazovaly autobusy, strávil Hamerník celý den ve psím počasí pozorováním kladení kolejnic kolejovým jeřábem!
Pohodlí preferoval Václav i v noci. Ze čtyř židlí, deky a podhlavníku si vybudoval lože. V této poloze byl jednou objeven náčelníkem stanice. Obrácen ke zdi zpozoroval, že se za dopravním stolem rozsvítila lampička. "Musíš dělat mrtvého brouka,“ blesklo hlavou ležícího služebníka. Lampička zhasla. Ráno se v dopravním deníku objevil červený zápis: Noční kontrola, vše v pořádku!“ Celou dobu pak odhalený spáč přemýšlel, jakou že službu dluží svému bezprostřednímu představenému. Protihodnotu odevzdal v pravý čas.
Dobrým spánkem disponoval i Václavův otec Inocenc. Jako údržbář ve slévárně spával v noci u kotlů, vydávajících hromový hukot. Spáče neprobudil hluk, ale případná porucha. Jakmile přestal rachot, spáče vzbudilo ticho! Otec byl drastický komik a disponoval četnými průpovídkami. Jednou pravil: "Tak se mi zdálo, že jsem na noční. Když jsem se probudil, tak jsem na té noční byl!“
Dobrý spánek doprovodil starého železničáře do důchodového věku. Bohužel se dostavil neduh, známý všem starším pánům. Minimálně třikrát za noc se senior budí a navštěvuje onu místnost. Zatím se ale nic neděje, protože postižený dokáže spát na etapy. Naštěstí je sám a nikoho svými aktivitami v noci neruší. Nutkání jej probudí, domátoží se na určené místo a po návratu do ložnice sebou buchne do postele a okamžitě usíná!
Na nočním stolku za hlavou má stolní lampičku. Naučeným pohybem ji rozsvítí a budík oznámí smutnou zprávu, že jsou teprve tři hodiny!
V místní restauraci se objevil cizinec ze sousední vesnice. Prohlásil se za plukovníka ve výslužbě. Má neuvěřitelnou výdrž. Když má svůj den, usadí se v jedenáct dopoledne v místní hospodě a odchází o půlnoci. Na konci celé maršrůty si povídá sám se sebou a udílí rozkazy nepřítomným jednotkám.
V obci se ale rozneslo, že má plný barák hodin a je velice zručným hodinářem. Jednou se Václav Holubář posadil k plukovníkovi. Ten právě prohlásil, že opraví jakékoliv hodiny s kukačkou i bez a v jakémkoliv stavu. Při pohledu na veliké pracky "hodináře“ se jevila oprava jemné mechaniky naprosto nepředstavitelnou.
"Beru vás za slovo. Na zdi mi visí "cikorkové“ hodiny. Ty dostala babička, obchodnice za První republiky, od dodavatele jako dar za věrnost. Nikdy nešly, byly zavěšeny na zdi jen jako ozdoba. Když je opravíte, dám vám sedm stovek!“ Hodiny z obýváku zmizely.
Jednoho deštivého večera se dostavila postava v pršiplášti a pod kapucí. O půl deváté večer "plukovník“ instaloval jdoucí hodiny a inkasoval patřičný peníz. Senior Václav však na sebe upletl bič!
Důchodce spává v ložnici. V obýváku tikají opravené hodiny. Jsou to prý "Kinclovky“ z roku 1922, docela značné ceny. Jdou přesně na vteřinu a odbíjejí celé i půlky. Dědictví První republiky se zapsalo nenávratně do života spáče. Jako metronom ukrajují noční čas a odhalují neúprosně průběh neklidné noci. Propocený spáč se probudí k pravidelnému úkonu. Očekává rány z obýváku. Ozve se: bim, bim, bim!“ "Hurá, to už jsou tři hodiny!“ Jenže údery pokračují, až je jich dvanáct! "Hergot, to ta noc hezky začíná!“ zakleje spáč. Jindy v obýváku zazní jeden úder. "Je to půlka, nebo teprve jedna hodina?“
Václav Holubář si začal pomalu zvykat. Člověk prý zvykne i na šibenici. Přijal tohoto průvodce životem jako součást prostoru, zvaného domov.
Zatímco hodiny visící na zdi jako dekorace nikoho nezajímaly, jdoucí se stávají zájmem obou dcer. Vašek má hodné dcery a doufá, že hodiny z býváku zmizí až jako pozůstalost.
Nerad by se předčasně loučil s metronomem. Přinesené bateriové hodiny by byly jistě přiměřenou náhradou, ale to bimbání by už starému železničáři určitě chybělo.
