Tenkrát po válce nás uváděl do života Karel Hynek Mácha, Fráňa Šrámek se závany, které vydávaly Stříbrný vítr a sekundoval jim i Vilém Mrštík se svou Pohádkou máje. Ve svých sedmnácti letech naplněn všemi krásami každičkého zákoutí komůrky, která si říkala platonická láska, jsem opět čekal na májové dny a psal jednu báseň za druhou. Samozřejmě patřily už předem do sbírky, kterou jsem nazval "Opium".
"...a hlava bolí, tvář mně bledne
a chtěl bych tolik, tolik říci jen té jedné,
že ve vlasech jí voní mládí a na rtech malina.
Kdo ochutnal, ten nezapomíná...."
Byla taková. Bylo ji patnáct, napůl dítě, napůl žena. Hrála se mnou ochotnické divadlo a na mé časté, nesmělé pohledy odpovídala sklopenýma očima. S ní jsem prožil jeden jediný máj. Natruc jejím rodičům jsme chodili ruku v ruce, procházky lesem končily na mýtince jako dlaň, kde nahlédnout mohla pouze zvědavá srnka, drželi se za ruce, protože jsme nevěděli co s nimi a byli jsme těsně před nebeskou branou a nesáhli jsme na kliku. Při cestě domů jsme zjistili, že Áně chybí jedna platinová naušnice. A tak jsme se vrátili. Našel jsem ji na oné mýtince a byl to stejný zázrak jako to, že jsme byli spolu, hřálo slunce, zelenal se les a koncertovali ptáčci.
Léto bylo horké a přející.
Na podzim Aňa nastoupila do zdravotní školy v okresním městě, internát ji zbavil svobody a moje básničky začaly čím dál víc odpovídat názvu sbírky, do které jsem je řadil jednu za druhou. A pak jsem pochopil: tančila jedno léto. Za čas jsem zmizel ve světě a našel tu pravou. Říkám jí tak už sedmapadesát let.. A poezie? Když se dobře díváte, najdete ji na každém kroku. Musí se ovšem chodit s otevřenýma očima.