Jaro rozkvetlo do barev, slunce září a hladí naše tváře, dny se prodlužují, srdce plesá. A přesto, někde hluboko v duši hlodá myšlenka, neodbytná myšlenka na dovolenou, na dovolenou daleko od všedních starostí, na dovolenou našich snů, někde u moře daleko od stereotypů všedních dnů.
Nosíme ji v hlavě, mazlíme se s ní, ale přitom si říkáme, ještě je moře času. Dny plynou, s přibývajícím jarem přibývá moře práce a myšlenky na dovolenou se ztrácejí v mlze zapomnění. Až najednou. Pohled na kaluže po jarní průtrži mračen, velké jako moře, nám je připomene. Z hlubin času vyplouvají napovrch, dráždí svým naléháním, ošíváme se. Je jaro, nádherné voňavé jaro, užíváme ho plnými doušky, stále je moře času, dovolená zdá se příliš vzdálená. Vychutnáváme romantické procházky, romantické filmy nás dojímají tak, že vypláčeme moře slz, zase připomněly naše toužebné přání, moře. Splní se či nesplní? Slyšíme šplouchání vln, křik mořských ptáků, cítíme jeho slanou vůni a jemný písek pod nohami, vidíme nádherný východ slunce. Fantazie pracuje na plné obrátky, přesto se míjí účinkem.
Jaro nás pohlcuje. Přesto sníme dál, ujeli jsme moře kilometrů, dosáhli vytouženého cíle. Jenže ubytování je daleko od moře, pokojská má moře práce, pikolík nespěchá, má moře času…zahřmělo, zahučel vítr a třesklo okno…šílený sen. Rychlý pohled na kalendář, ještě je moře času, ale pro jistotu ruka se natahuje k telefonu… A najednou uplynulo moře času.
„Zvykli jsme si říkat: ,Čas letí,. Jsme zaskočeni. Čas však není, pohybujeme se my“.
Talmud.