Konec dubna 1945 nenechával nikoho na pochybách, že válka má namále, ani nás děti. Na nádraží stál nákladní vlak s vojenským materiálem, četou vojáků a nemohl se hnout z místa. Nebylo kam. Koleje v obou směrech za nádražím byly zničeny akcí partyzánů, a tak vojáci posedávali na schůdkách nádraží, popíjeli šnaps z cukrové řepy a kuchař občas uvařil eintopf, bylo-li z čeho. Z jejich reakcí bylo zřejmé, že jsou na dně.
V úvozové cestě kousek od nás parkovalo nákladní vozidlo s různým technickým nákladem, zřejmě mělo poruchu a posádka neměla potuchy, kam by se vrtla. Ztratila se. Byl to vhodný objekt, abychom my hoši přispěli také k osvobození, a tak jsme prováděli sabotáž. Posádka se k nám chovala přátelsky a my jim kradli různý vercajk z auta zvedákem počínaje a různým nářadím konče, aby nemohli pokračovat v opravě a přiznám se, vercajk se nám mohl hodit.
Protože jsme bydleli u silnice, obsadili náš dům koncem dubna němečtí vojáci, do okna na půdě umístili kuklomet a chovali se tam jako doma. Otec byl na tuto možnost připraven, takže jsme se nastěhovali do zemljanky sto metrů od domu, kterou vybudoval ve břehu potoka a sestávala se z kamen, dřevěných paland a nejnutnějšího vybavení. Bylo nás tam šest a pes Punťa. Na přilepšenou jsem chytal přímo ze vstupu do zemljanky pstruhy, po pár dnech to bylo skoro poslední jídlo, kromě pytle brambor, což byla železná rezerva.
Začátek května byl deštivý, a tak strop nad zemljankou začal brzy prosakovat, na peřiny, pod kterými jsme se my děti choulily, dopadaly hnědé kapky vody s bahnem. Občas se ozvalo pár výstřelů, kterými partyzání z lesa kropili transport na nádraží a dodnes mi zní v uších svist, který dráhu střel provázel.
Pátého května v noci se otec připlížil k domu a vrátil se s tím, že Němci zmizeli. Ráno se ozvala rána jako z děla a později jsem zjistil, že to posádka německého náklaďáku vhodila do prostoru motoru granát, aby jej definitivně zničila. V pět ráno jsme uslyšeli zvuk tanku a za chvíli nám otec řekl, že Sověti projeli po silnici a že jsme osvobozeni. Myslím, že u mne sice převažovala radost z osvobození, ale i očekávání dalších dobrodružství.
Dopoledne jsme se šli podívat do domu. Nebyl prázdný, v kuchyni sedělo pár rudoarmějců, dojídali borůvkový kompot, který tam zanechali Němci, a čistili pistole i samopaly. Otec, který se celou válku učil ruštinu z učebnice ukryté na půdě pod prkny podlahy hned vedle lékařské knihy, již jsme rovněž nesměli vidět, začal čilou konverzaci, my děti pokukovali po zbraních a líbily se nám vojenské opasky.
Po silnici se valila nepřetržitá kolona osvoboditelů. S odstupem času se domnívám, že v ní byli i rumunští a naši vojáci, příslušníci Svobodovy armády. Byla to pastva pro oči. Vojáci šli pěšky, jeli na kolech, na pryčnách, zhotovených ze dvou dřevěných tyčí a pověšených na postroj vyzáblého koně. Otec vyšel z našeho stavení se sklenicí slivovice a štamprlkou, aby osvoboditele přivítal. Nalil první štamprlku a vklínil se mezi postupující kolonu. Vojáci pochopili okamžitě. Co se dělo se štamprlkou ani nevím, slivovice však neprošla ani přes pět rukou. Zmizela v útrobách zbědovasných vojáků přímo z láhve a otcovi to udělalo chmury na tváři.
Později pár vojáků přijalo naše pozvání na krajíce chleba se sádlem, které matka servírovala ve sklepě. Vojáci se s chutí pustili do jídla, jeden z nich se nějak vrtěl, vstal a dupl na podlahu. Ozval se dutý zvuk. V ten moment všichni vstali, dali stůl stranou a v mžiku odstranili prkna, maskovaná hlínou. V tomto úkrytu měl otec uschovány naše čtyři kola, aby nám je Němci nezrekvírovali. Měl smůlu. Za pět minut odjížděli čtyři vojáci na našich kolech najezeni a spokojeni.
Otec vypadal na mrtvici, a tak osmnáctiletou tetu, která k nám přišla přes pole, aby se vyhnula vojákům a chtěla vědět, jak jsme to přežili, otec odbyl: "Ani se neptej." Za půl hodiny seběhl s cesty k domu voják a tetu, která nic zlého netuše, sledovala hemžení na silnici, uchopil za ruku a chtěl ji odvést s tím, že za ni dá "lóšaď". Tetu držela celá rodina a potyčku ukončil až důstojník, který sjel rovněž z cesty a bez lítosti klackem, kterým popoháněl svého koně, vymlátil z vojáka choutky na tetu, která na rozdíl ode mne věděla, kolik bije.
A tak skončil druhý den osvobození. Protože jsme bydleli na samotě, sousedé se u nás nehoufovali, ale ti, kteří přišli byli rozesmátí, v kapse plácačku se samohonkou a řeč se točila kolem úplného konce války a potrestání německých fašistů včetně místních kolaborantů. No, zítra byl také den.
Čtyři dny po osvobození naší dědiny válka skončila. Na silnici ustal nepřetržitý proud vojáků a zbraní a pro nás hochy nastal čas shromažďování válečné kořisti. Příkopy po obou stranách silnice k tomu skýtaly nejednu příležitost. Samozřejmě šlo o vojenský materiál. Plechové válce na popruhu ukrývaly plynové masky. Těch jsme našli v příkopech několik. Velmi se nám zamlouvaly, měly však tu nevýhodu, že nám byly velké, přesto jsme je při klukovských soubojích používali jako ochranu hlavy a filtr sloužil jako nářadí při hře, kdo dál dohodí.
Ovšem daleko vítanější byly opravdické zbraně a jejich náplně. Nenašli jsme žádnou pušku, pistoli ani samopal, jen pár neudržovaných bodáků v kožených pouzdrech, zato jsme shromáždili několik vejcovitých granátů a jeden handgranát. Ten se nám tuze libil. Připomínal paličku na klepání řízků a atrapy, vysoustruženými ze dřeva, se kterými jsme bojovali na Kašpárce už během války. Nevědomost hříchu nečiní, takže jsme je uložili v krytu u potoka a mudrovali o jejich využití. O patnáct let později jsem stal v zákopu ve vojenském prostoru a měl v ruce ostrý granát, který jsem měl v rámci výcviku odjistit a hodit co nejdál od zákopu. Málem jsem se třepal strachy a srdce mně bušilo jako o závod. Tenkrát nic.
Se svým arzenálem, kde byly desítky nábojů do kulometů, pušek i samopalů a spousta pytlíků se střelným prachem, jsme se pochlubili raněnému rudoarmějci, který hlídal maringotku poblíž nádraží. Docela jsme si s ním rozuměli, a tak jsme jej zavedli do své skrýše. Nehnul ani brvou, nacpal tři "vajíčka" a hangranát, tolik jich bylo, do jakéhosi chlebníku. "Pajďom".
Šli jsme kolem potoka a u první tůně, která byla chráněna vysokým břehem nám poručil zaléhnout, odjistil granát, vhodil do tůně a také sebou praštil o zem. Ozval se dutý výbuch, voda stříkala na všechny strany a na hladině tůně leželo pár pstruhů, obrácených bělavým břichem vzhůru. Rychle jsme je posbírali, aby je proud neodnesl a stejný scénář se opakoval ještě třikrát na jiných místech a v jiných tůních. Pstruhů jsme měli na rozdávání, takže jsme je pak opékali na ruský způsob. Rudoarmějec byl starší než můj táta a než se po něm slehla zem, přišel si občas popovídat.
Ostatní kořist, uložená v dřevěných bednách od dělostřeleckých granátů, měla rovněž dobré využití. Náboje jsme házeli do ohně a za rohem čekali, jak moc bouchnou. Střelný prach jsme vysypávali na chodník do plynulé cestičky a ta, když se na začátku zapálila, zasyčela jako had a než bys řekl švec, byl syčivý plamen na konci.
Při hledání kořisti došlo i na auto, které Němci opustili v úvozové cestě a zničili vhozením granátu pod kapotu. S ukradeným vercajkem po Němcích jsme se vypravili demontovat části tohoto auta. Nejvíc se nám líbil volant - s chutí pustili do práce. Nevím už, jak daleko demontáž pokročila, ale najednou, kde se vzal, tu se vzal, stál nad námi voják, ukazoval prstem pod motor auta a pravil: "Kto ukral masló." Trochu jsme se lekli, ale jinak nám to bylo k smíchu. Ukrajovat máslo a tady pod autem? "Neulybajtěs. Davaj, davaj", a mračil se čím dál víc. Pochopili jsme, až když mně strčil hlavu pod auto, kde pod vypouštěcím šroubem z motoru byla prázdná mísa od oleje. Voják vypustil olej do mísy, protože však neměl nádobu na jeho přenesení, vrátil se dva kilometry ke svému autu pro kanystr. Mezitím někdo jiný přišel, olej přelil do své nádoby a zase zmizel. Pak jsme přišli my a vrátil se voják. Se sklopenou hlavou jsme uvažovali, kdo to tak mohl být, aby to nebylo na nás. "Gavaritě, gavaritě," rozčiloval se voják čím dál víc. Riskl jsem to: "Slávek Radů," ukázal jsem na nedaleké stavení a voják pochopil. "Pajďom". A šli jsme. Dva kroky před ním přímo do Radovic stavení. Nemuseli jsme ani dovnitř. Na zápraží stál hrotek na dojení mléka od krav plný oleje a Slávek zrovna dostával od táty mazec, že jej olejem napůl zničil. Vojákovi to přišlo k smíchu a tak nás potrestal jenom tím, že jsme museli odnést olej až k jeho autu. A to už jsme byli kamarádi. Pelašili jsme domů celí šťastní, že to tak dobře dopadlo. Volant jsme odšroubovali až druhý den. Ještě se nám mohl hodit.
Ani si nepamatuji, kdy jsme zase začali chodit do školy, co ale vím, válečnou kořistí jsme se ještě chválili celé prázdniny.
