Moje maminka aneb
nenaplněný život?

Nás dvě dělilo 40 let, a zatímco jsem k ní za jejího života pociťovala víc než lásku vštěpenou úctu, svůj pravý vztah jsem k ní nalezla až na konci jejího života a po její smrti. Moje maminka byla povahově velmi podobná jako já, byla též Beran, a dva berani v jednom stádu nedělají se svou tvrdou palicí rozhodně dobrotu. Proto to mezi námi někdy pěkně, i když z mé strany výchovou tlumeně, jiskřilo. Jsem si vědoma, že to, co o ní chci říct, není ve skutečnosti její pravá podoba, nýbrž má sebereflexe. Moje sestra ji určitě vnímala jinak a v nepříliš častých společných vzpomínkách na ni se shodneme jen v základních bodech. O citech se mezi námi příliš nemluví. City se u nás v rodině nikdy najevo nedávaly.

Maminka měla jako dítě i později citovou vazbu na tatínka, zatímco její matka, naše babička, upřednostňovala celý život svého syna, našeho strýce. Maminka byla velmi citlivá, milovala poezii, hudbu, přírodu. Po vystudování obchodní akademie v Praze pracovala v malém městě, odkud pocházela, jako úřednice ve spořitelně. Jejím osudem se stal v 21 letech můj tatínek, architekt, vrchní městský stavitel. Do toho se tajně zamilovala a žila jen s pocitem své nenaplněné lásky k typickému, ve městě známému starému mládenci. Když se asi po 6 letech začali tito dva lidé velmi nesměle sbližovat, nikdo tomuto vztahu nedával dlouhou životnost. Známost-neznámost trvala dalších několik let. Když se za války nakonec vzali, bylo mamince již 33 a tatínkovi 40 let.

Následovala 2 nezdařená těhotenství a první dítě - má sestra - se narodilo až 38-leté matce. Já jako druhá dcera jsem přišla na svět až do gottwaldovské éry, když už se nad naší rodinou začala stahovat mračna, a maminku jsem téměř stála život. Následovala léta, která jí vzala poslední zbytky ideálů. Pronásledování jejího tatínka coby sociálního demokrata, znárodnění manželovy stavební firmy, měnová reforma. Místo šťastné rodiny jí zůstal vážně nemocný a životem sklíčený muž a 2 věčně nemocné malé děti, to vše ve starém studeném bytě bez vyhlídek na zlepšení.

Maminka byla ve svém jádru určitě hodně společenská, ale mohla si dovolit chodit pouze do sborového zpěvu anebo s námi coby školními dětmi na koncerty vážné hudby. S tatínkem nechodili nikam. On byl Ryba a byl zcela pohroužen do svého světa, když ten vnější ho zklamal a vzal mu práci, kterou nade vše miloval. Moji rodiče se k sobě chovali se vší zdvořilostí a nikdy jsem nebyla svědkem nějaké rozepře. Z mého pohledu však mezi nimi nebyl ani náznak citového pouta, které by si před námi dali najevo. Model chování muž - žena jsme se od nich nikdy nenaučily.

Po tatínkově smrti, když mi bylo 12, se maminka rozhodla odstěhovat se s námi do jeho rodiště v jižních Čechách. Své rozhodnutí s beranskou paličatostí nezměnila ani přes naše chabé protesty a domluvy známých. Následky byly fatální. Zatímco dosud bydlela v činžáku na náměstí, nyní ji, víc než 50-letou, čekalo bývalé hospodářství, těžká fyzická práce, zoufalý nedostatek peněz, jelikož nemohla sehnat zaměstnání, boj s úřady a neochota na všech stranách. Navíc neustálá péče o přestárlou matku, kterou její syn vyhodil z původního bydliště. Přátele neměla absolutně žádné, byly jsme přistěhovalci, o které se nikdo nezajímal. Vzpomínala na mládí, na tatínka, na naše dětství, tajně si napsala několik nostalgických milostných básní a bezhlavě se na dálku zamilovala do známého herce. který jí odpověděl na obdivný dopis. Bylo to až tragikomické. Přitom ve dvou skutečných případech nadbíhání ze strany mužů tvrdě odmítla, protože se možná obávala reakce z naší strany. Nás chtěla mít k obrazu svému - chytré, hodné, bezkonfliktní. Nenutila nás, ale každý sebemenší neúspěch ji mrzel, což dávala znát, každý prohřešek vedl k tomu, že s námi nemluvila, což bylo horší než fyzický trest, který nikdy nepoužila. O chlapcích se u nás nemluvilo, tak nebyli. A když náhodně byli, tak se o nich nemluvilo. Nedala nám důvěru a my jsme se nenaučily svěřovat. Měla samozřejmě radost, že jsme obě i v té bídě vystudovaly. Ale nedočkala se naší svatby ani vnoučat.

Když už jsem pracovala a domů jezdila jen na víkend, náš vztah se dost změnil. Nechtěně jsem se začala dostávat na lepší pozici, zatímco ona slábla. Najednou jsem si uvědomila, jak je proti mně malá a drobná. Koupila jsem jí krásné brýle, naučily jsme ji nosit kalhoty, které jí slušely, obstaraly jsme jí i z mála pěkné oblečení. Byla ráda, když ji někdo pochválil. Určitě toužila po uznání, ale toho nedosáhla. Obětovala se své matce, která to neocenila, žila pro nás, ale na sebe nějak zapomněla. Záhy onemocněla zhoubnou nemocí a na tu i zemřela. Teprve v posledních měsících jejího života se mezi námi vytvořila dosud nepoznaná, pravdivá, neverbální vazba.

Cítila jsem, že i přes to mezi námi po její smrti zůstalo mnoho nevyřčeného, scházely přiznané viny, pochopení, odpuštění. Maminka mi vstupovala do snů, vždy na smrt nemocná, bezbranná. Především pak v období, kdy jsem vedla po příchodu do Prahy poněkud nevázaný život. Pak jsem ale ve snu od ní obdržela dopis, v němž mi sdělila, že žije někde, kam za ní nemohu, ale má se dobře. To mě uklidnilo a napsala jsem jí odpověď. Uvědomila jsem si však, že neznám adresu, tak jsem dopis místo do schránky hodila do vzduchu, kde ho zachytil vítr a odnesl pryč. V tu chvíli jsem si byla jistá, že dopis dostane. Vztahy se ujasnily, přestala se mi zjevovat jako oboustranná výčitka. Zbyla jen hezká vzpomínka.

Teprve nyní bych ji chtěla láskyplně obejmout a říct: Moje drahá maminko. Čím jsem starší, tím víc se Ti vzhledem podobám. Vím, že jsem v mnohém nenaplnila Tvé představy, právě tak, jako Ty jsi pokazila svým stěhováním mé šťastné dětství. Ale jsem Tvá dcera se vším všudy, umíněný Beran, který si nenechá do ničeho mluvit, ale který dělá stejně jako tehdy Ty vše v souladu se svým nejlepším vědomím a svědomím. Tak mi drž palce, abych to tu ještě zvládala a narozdíl od Tebe se nestyděla ani v tomhle věku pěkně blbnout. A pak bychom se obě, asi poprvé a naposledy, hodně hlasitě svorně zasmály.