Před druhou světovou válkou zachránil 669 českých a slovenských dětí převážně židovského původu před téměř jistou smrtí v nacistických táborech a i po válce pomáhal potřebným. Při čtení o neobyčejných skutcích sira Nicholase Wintona, bývalého britského makléře, se dodnes tají dech. On sám ale vše bere s nadhledem a označení hrdina odmítá. Pan Winton se v pondělí 19. května se dožívá úžasných 105 let.
Nicholas Winton se narodil 19. května 1909 v Londýně jako Nicholas Wertheimer v německo-židovské rodině, která odešla do Londýna na počátku předchozího století kvůli antisemitským náladám v Německu. Mladý Nicholas byl pokřtěn a po studiu na střední škole pracoval v bankách v Londýně, Hamburku, Berlíně a v Paříži, což bylo přání jeho rodičů. V roce 1933 také získal pilotní průkaz, závodně šermoval a stal se makléřem londýnské burzy.
Devátý vlak už nestihl
K záchraně dětí z Československa se dostal náhodou. V prosinci 1938, kdy se právě chystal na lyže, mu zavolal přítel a oznámil, že se nikam nejede. Prý dostal zajímavý úkol a potřebuje Wintonovu pomoc. Kamarád byl členem Britského výboru pro uprchlíky z Československa (BCRC), který z hotelu Šroubek pomáhal lidem, které ohrožoval nacistický režim. „Dozvěděl jsem se, že existuje organizace, která pomáhá starým lidem vystěhovat se na Západ. Jenže o děti se nestaral nikdo,“ vysvětlil Winton, proč se rozhodl založit dětskou sekci uprchlického výboru.
Nicholas Winton záchranu dětí organizoval jako soukromá osoba, zaštítil se ale výborem pro uprchlíky a spolupracoval s cestovní kanceláří Čedok. Zorganizoval hlavně vlakové transporty z Prahy do Británie, malá skupina ale opustila ohroženou republiku také přes Švédsko. Pro děti musel zajistit od Němců povolení k výjezdu, od Britů povolení ke vstupu, přijetí v britské rodině a složit z každé padesátilibrovou kauci.
První vlak odjel 14. března 1939, den před obsazením zbytku českých zemí nacistickým Německem. Poslední, osmý vlak odcestoval 2. srpna 1939. Celkem se podařilo dostat do bezpečí 669 dětí, z nichž většina byla židovského původu, zbytek tvořily děti z rodin, které nacisty iritovaly. Většina jejich příbuzných později zahynula ve vyhlazovacích táborech. Největší transport s 250 dětmi měl odcestovat počátkem září 1939, ale kvůli vypuknutí druhé světové války již neodjel. Většina malých pasažérů později zahynula, což společně s pohledem na uprchlíky ze Sudet označil Winton za nejsmutnější okamžik svého života.
Nic jsem přece neriskoval
Po válce pan Winton zakládal domovy důchodců, což prý bylo daleko složitější, než vypravovat dětské vlaky, a pomáhal ústavům pro mentálně postižené. Příběh zachráněných dětí se na veřejnost dostal až na konci 80. let. Všeobecně se uvádí, že Winton své tajemství neprozradil ani vlastní ženě Gretě, ta ale v roce 1988 náhodou přišla na půdě jejich domu na dokumenty, které se vztahovaly k příběhu. „Nikdy ty dokumenty nebyly tak ztracené, jak tvrdí noviny. Ale historie se hodně přepisuje. Nemohu si myslet, že o tom manželka vůbec nevěděla,“ řekl ale Winton při oslavě svých 100. narozenin.
Se skromností sobě vlastní chtěl každopádně dokumenty vyhodit, manželka je ale předala historičce Elizabeth Maxwelové, která zorganizovala setkání Wintona s "jeho dětmi" ve studiu BBC. Emotivní záběry dojaly celý svět a z Wintona se stala známá a vážená osobnost.
Svérázný zachránce ale "humbuk" kolem své osoby zlehčuje s tím, že "vůbec nic neriskoval". Němci se prý do určité doby rádi židovských dětí zbavovali a největší problém mu prý dělalo shánění náhradních rodin. „Byla škoda, že nepomohla žádná další země. Zkusil jsem Ameriku, ale žádné děti nepřijali. Kdyby to udělali, hodně by to změnilo situaci,“ vzpomínal.
S Českem je spjat navždy
Za svůj život vděčí Wintonovi například bratr rabína Karola Sidona Julius, sestřenice bývalé americké ministryně zahraničí Madeleine Albrightové Dagmar Šímová nebo režisér Karel Reisz, který si prý až do setkání s Wintonem myslel, že jeho záchranu má na svědomí Červený kříž.
Winton byl za své činy povýšen do rytířského stavu a Václav Havel mu v roce 1998 udělil vysoké státní vyznamenání – Řád Tomáše Garrigua Masaryka. Na 250 tisíc českých studentů také podepsalo petici, aby byla Wintonovi udělena Nobelova cena za mír. To se dosud nestalo.
Jeho činy také připomíná slovenský režisér Matej Mináč. Poprvé tak učinil v roce 1999 v hraném filmu Všichni moji blízcí, podruhé v roce 2002 v dokumentu Síla lidskosti – Nicholas Winton, za který získal International Emmy Award, a potřetí v dokumentárním filmu s hranými pasážemi Nickyho rodina. Světové premiéry v Praze se v lednu 2011 tehdy 101letý Nicholas Winton osobně zúčastnil. Česko navštívil již několikrát, v září 2009 byl také z Prahy do Londýna vypraven zvláštní vlak, který Wintonův záslužný čin opět připomněl světu.
