Nikdy dříve mě nenapadlo, že se s ním jednou potkám. Bylo mi skoro 50 let a najednou jsem jela k moři, netušila jsem, co to vlastně obnáší, ale těšila jsem se. Jako správní železničáři jsme cestovali vlakem, až na jih Itálie. Baťohy plné konzerv, sice domácích a taky jiné kuchyňské ingridience, protože jsme si měli sami vařit. Plzeň, Praha, Vídeň, už se sype, už se sype...
Konečně Itálie, ale to byl teprve začátek, po dojezdu do Rimini jsme nasedli do autobusu a ten nás odvezl do republiky San Marino. Něco nevídaného, aspoň pro mě, pak nás dovedli na pláž, a tak jsem ho konečně zhlédla. Bylo přesně takové, jak jsem si ho představovala a já byla ohromena tou sílou, tím množstvím vody, která nás přivítala. Byla jsem poprvé u moře a už jsem v té chvíli věděla, že to nebude naposled.
Nějak jsme se ztratili naší skupině, tak jsme večer marně hledali cestu na nádraží, odkud se mělo pokračovat dále na jih, poptávali jsme se kolemjdoucích, ale na moji němčinu nikdo nereagoval, až když jsme začali houkat jako lokomotiva, jedna servírka v předzahrádce pochopila a poslala nás naštěstí tím směrem, kterým jsme se právě ubírali.
Měli jsme z Rimini odjed kolem půlnoci, ale vlak se přířítil až kolem druhé ranní, tak jsme se hrnuli nastupovat, ale ouha, byl tak přeplněný, že když někdo vlezl do vagonu z jedné strany, tak z druhé strany někdo vypadl. Měli jsme sice místenky, ale tušili jsme, že si na ně prostě nesedneme. Všude byli cestující, i v uličkách na zemi se válely cestovní tašky, kterými jsme se jen obtížně prodírali. Nakonec nás tam natlačili a jelo se.
Průvodčí snažil, aby nějaká naše místa uvolnil, ale nebylo jich moc, tak jsme se střídali mezi sebou, chvíli seděli, chvíli stáli. Po jedné probdělé noci mnásledovala druhá. A jelo se a jelo. Už se sype, už se sype...
Kolem dopoledne jsme někde pak přesedli na lokálku a ta nás odvezla do cílové stanice, teda spíše zastávky. Tam stál celkem pěkný hotýlek, ale když jsme se chystali ubytovat, přijelo několik osobních aut a ta nás odvezla o 10 km dál.
Tak koněčně ubytováni v apartmánech, nedaleko městečka Soverato. Měli jsme s mužem okna do parku, kde na nás čekalo velké překvapení, hned po první noci jsem měla pocit, že muž dostal zarděnky či spalničky, tak byl pokousám místními komáry, hrůza, hned jsme šli do asi 1km vzdálené malé prodejničky, protože v místě nebyly ještě otevřeny žádné stánky, bylo těsně před sezónou. Tam jsme chodili i každý večer potom na "lahváče", které jsme pili v malém parčíku, kde nám dělali společnost potulní psi. Na apartmán jsme pak tahali balenou vodu i případné vínečko. Pak jsme objevili asi 5 km za městem supermarket, kde jsme doplňovali naše zásoby. Pro každodenní nákup opravdu hodně daleko.
Na malou skalnatou pláž se chodilo asi 400 m dolů po velmi příkré cestě, ale ještě horší to bylo večer zpátky nahoru, kde jsme pozorovali, že tam leží velké kameny, které musely spadnout v době, kdy my jsme se váleli na pláži. Voda byla hodně studená. To bylo Jónské moře, které na mě v tomto místě dojem neudělalo, byla jsem zklamaná a vzpomínala na nekonečnou pláž a teplou vodu v Rimini, kde jsme se zdrželi tak krátce.
Týden utekl jako voda, na zpáteční cestě jsme se zastavili v Benátkách, které mě oslnily, zažili jsme tam stoupající moře, přímo na náměstí sv.Marka, ve vlaku už nebyl žádný problém a my dojeli v pořádku domů.
Asi pět let jsem nechala vzpomínky dřímat, než mě napadlo, že bychom se mohli zase podívat k moři. Muž s tím celkem souhlasil, tak jsme se vydali autobusem do Chorvatska, do Vodice. A tam jsem zase stála okouzlena, moře s malými ostrůvky, nádherné městečko, které na mě udělalo dojem svými úzkými uličkami, kouzelné, teplé večery, na které se prostě nedá zapomenout.
A tehdy to začalo, další rok do Španělska, Lloret de mar, kde jsem byla také oslněna vším a některé nedostatky mně vůbec nevadily. Trochu studenější vodu a vlny na moři nahradil celkem teplý bazén, město bylo pulzující a snoubilo se svorně se svou historií a moje srdce plesalo.
Další rok Chorvatsko, pak ještě několikrát, než přišel rok 2008 a já, ve svých 60 letech se poprvé posadila do letadla a vznášela se nad Evropou. Turecko mě přímo nadchlo, byli jsme ve městě Alanya, popisovat jeho přednosti je zbytečné, klidně bych se tam ještě jednou podívala, ale všechno má své ale. Můj muž, který byl celý život ta zdravější půlka našeho manželství, mi v Chorvatsku 3krát docela vážně onemocněl, nechci to tu zdlouhavě popisovat, ale i když dnes docela dobře funguje, nechce o moři ani slyšet a já ho zase nemohu k ničemu nutit. Byly to perné chvilky, naštěstí mám v Záhřebu kamarádku, lékařku a vždy jsem s ní jeho nemoc konzultovala po telefonu, ale jen poprvé si nechal pomoct od lékařů, jednou ho operovali, sotva jsme přijeli domů a z posledního Chorvatska má dodnes nepatrné následky. Bez něho bych asi nejela, tak se mi uzavřela cesta k moři.
Ale myslím na moře každý den, jsme kamarádi, moře a já, já a moře. Jak napsala paní Klosová, také jsem propadlá mořím. Ještě jsem plánovala Řecko nebo Mallorku, ale musím se smířit s tím, že už to prostě nejde. Jde tu jen o ten slib, co jsem dala moři, ale už nám asi nebude dopřáno.
Tak přeji aspoň krásnou dovolenou všem, kdo se letos k moři podívají a prosím, předejte mu můj pozdrav, řekněte mu, že jsem nezapomněla! Děkuji.
