Už to zase cítím od rána. Tísnivá bolest v žaludku, kterou dobře znám ještě ze školních škamen, když přišla písemka, zkoušení nebo – nedejbůh – ještě něco horšího. Maturita i státnice byly pro mne čirým utrpením, ovšem ne kvůli tomu, že jsem nikdy nebyl vzorný student, ale proto, že to vše naprosto iracionálně prožívám. Vím o tom, ve svém věku bych s tím už měl umět bojovat (a vítězit), ale není mi prostě pomoci.
Dnes už mě naštěstí nikdo nezkouší, ale přesto tyto pocity zažívám zas a znovu při zápasech české reprezentace. Především když se jedná o mé tři oblíbené disciplíny: Daviscup, fotbal a hokej. Posledně jmenovaný sport je zřejmě nejintenzivnější. Jestli mě někdy raní mrtvice, nejspíš to bude při zápase národního hokejového týmu. A bez ohledu na to, jakou hru předvádí.
Pro beznadějné případy jako jsem já v zásadě existují dva recepty. „Dej si panáka nebo radši hned dva,“ radí kumpáni v hospodě. Ano, po tvrdém alkoholu následuje velké uvolnění, jenže to mi nevyhovuje – když sleduji zápas se zastřenými smysly, zážitek je pak poloviční.
Druhou variantou samozřejmě je se vůbec nedívat. Tak to praktikuje už léta jeden můj kamarád, který je nemocný se srdcem. Během utkání pouze sleduje průběžný stav na teletextu nebo na internetu, ale přímý přenos si nepustí. Ani to není pro mne, přece ten důležitý zápas neprošvihnu!
Už to mám zase od rána. Žaludek na vodě jako po flámu. Není divu, dnes hrajeme hokejové semifinále s Finy. Panáka si nedám a v 17.45 si zase pustím bednu. Není mi pomoci, musím to zkrátka i tentokrát vydržet.
Češi, do toho!