Tak mě připravovaly významnými radami, jak mluvit, co neříkat, co dělat, když mě někdo vezme za ruku, když bude chtít políbit. Zkrátka nás tehdy nevychovávaly americké filmy, ale spíše skautky Dany a jiné dívčí románky, žádné poučování od rodičů ani ve škole, nejdůležitější byly vyspělejší kamarádky. Dokonce vyhledaly i hocha, který prý o mě stojí a dohodly schůzku. Předcházely dlouhé porady, které žel bohu vyslechl i můj mladší bráška, kterého jsem musela stále hlídat a který se k nám stále připlétal.
Objekt jejich plánů se vcelku líbil i mně, vyšší, štíhlý, pohledný. Jmenoval se Jindra Rous. Nesnášel, když se mu říkalo přezdívkou ,,Krupička“- za to se pral. Proč měl takovou přezdívku, nikdo z nás nevěděl, ale za jeho zády jsme mu tak také říkaly.
Vystrojená a vyzbrojená radami jsem šla v hodinu H na místo srazu a dále jsme měli podle plánu pokračovat podle potoka osázeného hustým porostem. Setkání proběhlo podle plánu u Pomníku padlých. Rozpačitý hovor se začal zdárně rozvíjet, když tu náhle se vynořila z křoví hlava mého nezvedeného brášky, který začal pokřikovat, a to několikrát za sebou: "Krupička, Krupičková!“
Polil mě pot hrůzy a chuť děsného bráchu uškrtit. S tímhle nikdo nepočítal. V duchu jsem se utěšovala tím, že ON bráchu nezná, oba jsme na to jako nereagovali, hlavně ON se nešel prát, i když bych to malému bráchovi přála. Dělali jsme, jako že se nás to netýká. V průběhu naší procházky se to zase začalo opakovat, a když to bylo po čtvrté, nabrala jsem čelem vzad a víc jsem svého prvního nápadníka nespatřila. Na bráchu jsem nemohla ani žalovat, protože bych to ještě mohla slíznout.
Až jednou, dlouho po létech, se ke mně v mém městečku přihlásil postarší již muž, kterého jsem nepoznala, a představil se s humorem jako Jindra Rous, alias Krupička. K romantice to má sice daleko, dnes je to však humorné.
