Již od mládí, kdy jsem viděla krásný romantický film Poklad na Stříbrném jezeře, jsem plánovala návštěvu Plitvických jezer v Chorvatsku, kde byl tento film natočen. Okolnosti však způsobily, že jsem se tam dostala až po řadě let. Říká se pozdě, ale přece! A tak jsme jeli. Počasí bylo proti nám, a tak se stalo, že nám vytoužená Plitvická jezera propršela. Brouzdali jsme se místy po kotníky v loužích na cestičkách okolo jezer. Přesto to bylo překrásné.
Plitvická jezera
Jezera se skládají ze soustavy 12 menších a 4 velkých vodních ploch propojených většími či menšími vodopády a řadou zurčících potůčků, které tekly přímo pod našima nohama. Procházeli jsme místy po nízkých dřevěných lávkách. Voda byla průzračná až do značné hloubky. Měla smaragdovou a modrou barvu, kterou způsobuje vápencové podloží a rostliny na dně. Jezera byla hluboká od 1 do 46 metrů. Plavali v nich pstruzi a okolo po březích lezli roztomilí žlutě puntíkovaní mloci a rostlo vysoké rákosí. Mezi stromy kvetl bílý vřes a růžové divoké bramboříky. Celá ta nádhera překonala asi 90m n.v. S prohlídkou jsme začali v 585 m n.v., kam nás dovezl elektrický autobusový vláček a my postupně scházeli níž a níž. Konečně jsem uviděla vytoužené Stříbrné jezero i s velkou jeskyní s bájným indiánským pokladem, dnes už ovšem bez pokladu. Ten byl ale všude kolem nás. Velké jezero jsme přepluli na malém parníčku a zanedlouho došli k Velkému vodopádu. Zde padá voda z výše 76 m. Je to nádhera! Odjížděli jsme sice promoklí a zkřehlí, ale plni nezapomenutelných zážitků na celý život. Dole na nás čekal náš autobus a odvezl do Baška Vody, kde jsme měli být ubytovaní. Cestou jsme projížděli pohořím Bjokovo. Je to mohutný vápencový horský masív s nejvyšší horou cca 1700 m. Dozvěděli jsme se, že druhé podobné je až na Jamajce. Protože cesta vedla ve vyšší nadmořské výšce, byla příroda dost chudá - jen trsy suché trávy a nízká kleč z tújí. Místy bylo vidět chudičké domky místních obyvatel, ale nyní většinou neobydlených a roztřílených v nesmyslné občanské válce skončené teprve nedávno.
Baška Voda
Chorvatsko je hornatá zem, úrodná je jen část pobřeží při deltě řeky Neretvy. Tady jsme později, při cestě do Dubrovníku, viděli sady citroníků, mandarinek, granátových jabloní, vinné révy a zeleniny. Jinde byla jen kamenitá chudá políčka a na suché trávě se pásly kravky a malá stáda koz. Přes svoji chudobu je Chorvatsko bohaté na přírodní krásy a nádherné modré moře, které jsme již záhy uviděli. Ubytování v Baška Vodě bylo v hezké malé vilce a po chutné večeři v místní restauraci jsme šli na obhlídku pobřeží. Jako všude v přímořských státech, zde panoval čilý ruch. Domorodci nabízeli dobré víno, rakiju, fíky, granátová jablka, hrozno a další dobroty, z restaurací se vinula vůně pečených ryb, místní ženy nabízely překrásné ruční práce, takže jsem neodolala a koupila si krásný háčkovaný ubrus. Dále tu bylo plno suvenýrů z mušliček i jiných přírodních materiálů, zlatnictví hýřila nabídkou šperků, které se jen těžko odolávalo. Na každém kroku bylo slyšet sladkou chorvatskou hudbu, která zvala k tanci i poslechu. Podívali jsme se na molo, prohlédli si místního patrona námořníků sv. Mikuláše, který hledí na moře, které jsme poctivě "ochutnali, jestli je opravdu slané", našli mezi milionem hvězd Polárku, určili, kde leží Čechy a šli spát.
Makarská riviéra
Ráno, hned po snídani, jsme vyrazili na výlet lodí na Makarskou riviéru . Celá pláž zde měří asi 60 km a stejnojmenné městečko zasluhuje návštěvu. Má dva kostely, pěkné náměstí trochu do kopce. Vedou z něho křivolaké uličky do všech stran. Koupili jsme si výbornou zmrzlinu, které zde dostanete veliký kopec a šli na obhlídku. Hlavní třída je samozřejmě na pobřeží. Jak jsme se dozvěděli od průvodkyně, každé město má svůj " poradní strom", v jehož stínu se při dobrém vínu probírají všechny místní i politické události. Měla ho i Makarská. Po prohlídce jsme opět nasedli do naší lodě a jeli dál podél pobřeží. Protože výlet byl spojen s fisch-piknikem, čekalo nás zde pohoštění: grilované ryby, výborná rakija nezbytné "crno vino". Při jídle nám hrála sladká chorvatská hudba, kterou můžete slyšet jen zde a tak nám bylo moc prima. Další zastávka byla na ostrově Brač.
V odpoledním slunku působil trochu ospale, hlavní turistická sezóna už teď v září minula. Vyfotografovali jsme si pár zajímavostí a zamířili do našeho domovského přístavu. Den však ještě nekončil, a protože sluníčko příjemně hřálo, šli jsme se koupat, abychom si to moře taky užili. Voda však byla po včerejším dešti chladná, tak jsme tam dlouho navydrželi.
Dubrovník
Příští den jsme si jeli prohlédnout Dubrovník. Bohužel, zase pršelo. Cesta trvala něco přes dvě hodiny, které naše prúvodkyně, původem Češka, vyplnila výkladem historie. Jeli jsme kolem ústí řeky Neretvy, o níž jsem se již zmínila. Na skalnatých horách bylo vidět několik starých klášterů, zbytky opevnění připomínající Čínskou zeď, které mělo i podobný úkol.
Dubrovník nás přivítal mohutnými hradbami, které jsou prý široké až 6metrů a město proto nebylo nikdy dobyto. Vešli jsme branou po padacím ,stále funkčním mostě ,do města. Na malém náměstí stála veká městská kašna z 15. století. Podobnou, ale zdobnější, můžeme vidět u nás v Kutné Hoře. Je stejně stará. Odsud se dalo jít na hradby, ale my šli dál na hlavní náměstí, z kterého kolmo vedly všechny ulice. Byly úzlé - tak na rozpažení dospělého člověka a všechny byly slepé. Na náměstí je kostel, ve kterém mimo jiné uctívají i našeho svatého Jana Nepomuckého, jen zde vypadá jako fešný mladík namísto našeho vážného postaršího kněze. Dále je tu knížecí palác a klášter. V knížecím paláci jsme se zase dozvěděli něco z historie tohoto výjimečného města. Například to, že tu byla několik století aristokratická republika, kde vládla skupina deseti předních šlechticů, kteří ze svého středu volili knížete a to vždy na 1 měsíc. Po volbě byl nový kníže okázale doveden do paláce a zde doslova uvězněn. Celý měsíc se nesměl stýkat ani se svou rodinou ani s nikým zvenčí, aby nemohl být korumpován. Jeho moc však byla malá, spočívala spíše v reprezentaci. Vládnoucí rada byla volena z Velké rady ,do které se dostával každý šlechtic automaticka po dovršení 18 let. Sňatky se rovněž mohly uzavírat pouze mezi šlechtickými rody. Po měsíci byl volen nový kníže a stávající nenápadně zadním vchodem opustil palác. Za této vlády nikdy Turci nenapadli Dubrovník, i když za to město muselo platit ročně mnoha tisíci zalých peněz. Ty se tu také razily - zlaté i stříbrné. Město podlehlo až Napoleonovi a to lstí a následně Rakousku.
Vše jsme důkladně zdokumentovali a nastoupili zpáteční cestu.
Následující den jsme věnovali odpočinku. Nepršelo, ale na koupání nebylo, tak jsme se vydali s příteli na procházku po pobřeží a navštívili nedalekou Brelu, asi hodinku chůze od Baška Vody. V příjemné hospůdce jsme si dali dobrou kávu, poseděli a pomalu se vrátili, abychom absolvovali objednaný "rybí " oběd. Už jsme měli připravený velký stůl a nosili se ryby, poprvé jsme ochutnali i pečené mušle / no, nic moc/, zeleninu, nezbytné crno vino i rakiju na vytrávení. Vše bylo chutné. Odpoledne jsme koupili na místním tržišti poslední dárky a suvenýry a šli balit.
Split
Ráno svítilo slunce jak o závod, aby si zřejmě napravilo reputaci a nám zbýval na zpáteční cestě poslední výlet .Čekal nás Split. Prošli jsme se po nábřeží s vysokými palmami, prohlédli si přístav a šli do Diokleciánova paláce. Po nezbytné dávce historie jsme šli navštívit tržště. Mezi plnými pulty ovoce,zeleniny, medu různých místních specialit jsme si koupili na ochutnání kousek dobrého sýra a pár pohlednic a jeli dále. Zastavili jsme v dalším národním parku Chorvatska - oblasti řeky Krky. Krka má 17 slapů a je to opět óda na vodu a slunce. Kaskády vody v krásné přírodě jsou nezapomenutelné. Viděli jsme i starý mlýn, který tu stojí už 10 0 let i se zařízením. Fotili jsme jak o závod, abychom si vynahradili Plitvická jezera, kde to díky dešti nešlo. Večer jsme již značně unaveni nasedli do našeho pohodlného autobusu a nerušeni dojeli šťastně domů.