Konečně k nám dorazila svoboda. Národ se zbavil nenáviděné totality. Obávaná Veřejná bezpečnost se stala spolkem Baráčníků. Lidská práva se začínají skloňovat ve všech pádech. Různé živly jsou rázem osvobozeny od povinností. Když dav začal vybíjet výklady, rabovat a terorizovat okolí, byl v řadách těchto jedinců vždy nějaký ochránce lidských práv a dohlížel, jestli policajti nezasahují nepřiměřeně!
Pokojné hospůdky se rázem stávají hráčskými doupaty. Ty tam jsou doby, kdy sedlák mohl prohrát grunt při karetním hazardu. V předlistopadové atmosféře se v hospodách přestaly hrát karty vůbec. Štamgasti se v hospodě houfně přemístili k televizi, nebo hráli mariáš o desetníky. A teď tohle! V hospůdkách to začíná blikat. Scény ze zápaďáckých filmů jsou skutečností i na této kdysi posvátné půdě reálného socialismu.
Výpravčí vlaků Béďa Prokoš se toho dne realizoval na traťovém hradle Bezovka. Je to vítaný šolich. Každý výpravčí stanice Dobrotín sem chodí rád na záskok. Denní směna končí v osmnáct hodin. Kamarád už převzal službu a do odjezdu jeho vlaku chybí celá hodina. Den byl parný, pivo bodne.
Hospoda U Šámalů přivítala příchozího neobvyklým ruchem. Cinkání sklenic a hlasitý hovor doplňuje světelný efekt šesti blikajících skříní. Pět přístrojů je obsazeno, ten u okna čeká na hráče.
"Zkusím štěstí,“rozhoduje se Béďa. Před volným přístrojem postává romský chlapec v teplácích. Závistivě hledí na hráče u sousedních automatů. Host má jenom sedmdesát korun. Dvacítka je kovová, papírovou padesátku zdobí Anežka Česká. Je začátek záplavy automatů a tyhle přijímají jenom kovové peníze. "Vrazím tam tu dvacku!“ rozhoduje se hráč. Pak si všimne toužebného pohledu romského chlapce a stává se z něj lidumil. Praví: "Pojď, budeme hrát spolu. Já tam vrazím dvacku, nastavíme sázku na jednu korunu a každý budeme ťukat na střídačku.“ Chlapec nadšeně souhlasí. Za malou chvíli zmizela dvacka ve chřtánu nenasytného molocha. Zmizelo totiž devatenáct korun. Jedna koruna zbyla a chlapec byl na řadě. A tu se hráč rozhodl. Pravil: P"Chlapče pohlídej to, já rozměním ještě tu padesátku.“
"Nemám už drobné. Podívejte se. Automaty jsou obsazeny. Zkuste si zajít někam rozměnit, třeba na dráhu,“ argumentuje hospodský. "Kašlu na drobné. Alespoň ušetřím a stejně mi za dvacet minut pojede vlak.“ rozhoduje hráč.
Už je na cestě z lokálu, když vtom periferním viděním zahlédne opuštěného romského chlapce. "No musím se s ním rozloučit,“ rozhoduje. Ale co to? Kluk má před sebou na displeji výhru šest set korun! Dospělákovi to došlo. Ten kluk otočil tu jednu korunu. V nepřítomnosti spoluhráče to nevydržel, nečekal a ťuknul. Tři žolíci přinesli tři stovky a kluk tuploval. Bezděčně učinil to, k čemu by se soudný dospělý člověk nikdy neodhodlal. Hop, nebo trop! A vyšlo to, najednou kluk vyhrává šest stovek!
Výpravčí Béďa Prokoš klukovi gratuluje. Ať se má dobře a posílí rodinný rozpočet. Maminka ho jistě pochválí. Vyhrabal v teplácích jistě jednu korunu. Možná ji našel na zemi a takto krásně ji zhodnotil. A najednou ten kluk spoluhráče naprosto uzemnil.
Pravil: "Ale pane, to jsou vaše peníze!“
Takovou šupu mezi oči Béďa ještě nedostal. Každý dospělý člověk by na místě toho hocha prostě neprozradil, že utratil zbývající společný vklad. Jistě by prohlásil vklad za svůj a shrábnul celou výhru! O jiné možnosti by se vůbec nebavil. Holt mladická nevědomost. Dospělý spoluhráč by jistě mávnul rukou, klukovi to přál a odešel rychlým krokem na vlak.
Nakonec to normálnímu českému vyčuránkovi nedalo. Kluk se přiznal a za to zaslouží odměnu. Mince vyměnil u hospodského za papírové bankovky. Pět stovek uložil do peněženky a tu šestou předal mladému poctivci.
"To máš chlapče za svůj jistě chvályhodný čin! Zmínil bych se o tobě ve škole, nebo na kompetentních místech. Možná bych navštívil i tvé rodiče, Nemám ale čas!“
Nakonec je to tak správné. Staří musejí jít příkladem. Kluk byl po právu odměněn. No a kdyby dostal těch šest stovek, mohla by taková částka nalomit jeho charakter!
