Paní Jarka Votrubová byla kolegyní mé sestry. Je to vlastně v pořadí už třetí zpovídaná učitelka. Donedávna jsem znala pouze její jméno, a to hlavně v souvislosti s tím, že pomohla sestře vybrat, koupit a nainstalovat vhodný notebook. Podvědomě jsem si ji tedy představovala jako ráznou osobnost sportovně-technického vzhledu a vystupování. Malinká nenápadná ženuška pro mě znamenala více než překvapení. Milé překvapení. A tak, vedena touhou zjistit, jak dalece taková drobná a skromná žena může uspět ve světě techniky, určené, tedy alespoň v naší generaci, především mužům, jsem se s ní dala obvyklým způsobem do hovoru.
Paní Jarko, pocházíte z učitelské rodiny? Co nám řeknete o rodině?
Narodila jsem se na venkově, v malém městysu ve středních Čechách. Tatínek byl zemědělec a přírodu v tomto duchu měl velmi rád. Maminka mu pomáhala v péči o zvířata i na poli. O domácnost se spíše starala babička. S tou jsem si velmi rozuměla a moc na ni vzpomínám, i když zemřela v době, kdy jsem chodila na základní školu. Myslím, že si vztah s ní trochu přenáším do vztahu ke své sedmileté vnučce. Mám dva sourozence, starší sestru a mladšího bratra.
Měla jste "dívčí" zájmy a hračky?
Jako malá holka jsem si samozřejmě hrála s panenkami, ale klidně jsem s mladším bratrem chytala v bráně při fotbale. Starší sestra byla rozumná, také víc doma pomáhala v době, kdy to bylo nutné, a tím byla mému hraní poněkud vzdálenější. Vzpomínám si, že mi chystala oblečení na panenku, a vůbec byla praktičtější.
Kde se zrodila Vaše pedagogická kariéra? Co jste studovala?
Po skončení základní školy jsem se celkem snadno dostala na střední školu, neboť se právě ten rok otevírala třída zaměřená na přírodní vědy a bylo třeba ji naplnit. Sice jsme se v ní sešli žáci ze všech koutů okresu, ale myslím, že i díky panu profesoru třídnímu, který byl velmi mladý, se z nás stala dobrá parta a scházíme se dodnes. Před maturitou se spolužáci rozhodovali, kam na vysokou školu, já jsem nijak vyhraněná nebyla. K tomu, abych se přihlásila na nějakou vysokou školu, mě vlastně přivedl tatínek. A protože sestra se připravovala na dráhu učitelky pro 1. stupeň základní školy, vybrala jsem si pedagogickou fakultu i já, a to obor matematika-zeměpis. Ten ale v tomto roce nebyl otevřen, a tak jsem místo něj zvolila občanskou nauku. I na pedagogické fakultě jsem byla ve společnosti přátelských kolegů, s nimiž se v posledních letech každoročně setkáváme.
Byla jste celý svůj profesní život učitelkou a kde jste učila? Jaké byly Vaše začátky?
Učit jsem začala ještě v době, kdy jsem dokončovala studium na vysoké škole, tedy čekala mě ještě obhajoba diplomové práce. Začínala jsem na malém městečku v západních Čechách, kde jsme dostali byt (v té době jsem už byla vdaná a manžel byl na rok v prezenční službě jako absolvent vysoké školy). Vzpomínám na tyto začátky a říkám si podle Maxima Gorkého, že to byly "moje univerzity". Učila jsem 4. třídu, asi 30 žáčků, z nichž nejméně 10 byli žáci patřící věkem do vyšších ročníků. Škola byla umístěna do několika budov a já jsem se svými čtvrťáky byla v samostatné, velmi staré budově. Dodnes se divím, že se nikomu z dětí nic nestalo. Po roce, kdy už jsem měla dokončené vzdělání, jsem přešla na 2. stupeň a učila svoje předměty, tedy matematiku a občanskou výchovu. To už se také vrátil manžel z prezenční vojenské služby a nastoupil jako učitel a později zástupce ředitele na stejné škole. Tady se nám narodili i naši dva synové a začali chodit do školy. Protože naši rodiče žili ve středních Čechách a v Praze, požádali jsme o místo v nějaké pražské škole i s možností bydlení. Po přestěhování jsme učili každý na jiné škole, i děti naštěvovaly jinou školu než my. Po ročním působení na velké pražské škole jsem přešla na nově otevřenou sídlištní školu v místě mého bydliště, kde jsem pak učila až do odchodu do starobního důchodu.
Sestra říkala, že jste byla u žáků velmi oblíbená, což matematikové často nebývají. Mohla byste nějak přiblížit svůj vztah k dětem?
Zpočátku bylo třeba učit i jiné předměty než ty, které jsem měla v aprobaci. Později už to byly především ony. Nejsem autoritativní typ, jsem malého vzrůstu, a tak moje autorita musela vyplynout z pochopení dětské dušičky. Někdy se vedlo lépe, někdy hůře. Jako člověku dospělému vyhovuje určitý typ lidí, tak je tomu i u dětí. Je však velmi příjemné, když se teď ke mně hlásí bývalí žáci, u kterých jsem si nebyla jistá, že jsem je v době jejich učení na ZŠ dost zaujala.
Kromě vlastní výuky jste měla ještě další školní aktivity. Už asi trochu tušíte, kam směřuji.
Jako třídní učitelka jsem se samozřejmě snažila jezdit s dětmi na výlety či do školy v přírodě a dělat vycházky po Praze. Mou snahou bylo zapojovat děti do přípravy těchto akcí a umožnit jim podílet se na jejich realizaci.
Na počátku 90. let navštívil školu primář MUDr. Karel Nešpor z bohnické psychiatrické léčebny a požádal o možnost realizovat zde spolu s dalšími kolegy přípravu programu, zaměřeného na prevenci závislostí. Krátký film zde s našimi dětmi natáčel pro doktora Nešpora i návodné video pro tento program a výcvik jógy. Protože jsem v té době neměla třídnictví, pomáhala jsem při realizaci programu. S dětmi jsme jezdili na soustředění a porovnávání našich postupů s jinými školami.
Co Vy jako učitelka a jako matka soudíte o drogách u mládeže?
Domnívám se, že vše kolem drogové závislosti má svůj původ v prostředí, v němž se děti pohybují, a spouštěč "závadového" chování může být pro každé dítě jiný. Nezájem okolí nebo naopak příliš pevné vedení, empatie dospělých, přijetí dětským společenstvím, schopnost být platným členem tohoto společenství, avšak beze snahy vyniknout za každou cenu, to vše hraje důležitou roli.
Dnešní matematika si už asi stěží dovede představit práci bez počítače. Co pro Vás jako učitelku a příslušnici poněkud starší generace představují počítače?
V době, kdy byly do škol zaváděny počítače, lákalo mě jednak se sama naučit s nimi pracovat, ale využívat je i pro výuku dětí, a to nejen jako uživatelů, ale pro výuku samotných předmětů. Bylo zajímavé ukázat dětem možnost vytvořit si jednoduchý program v některé jim srozumitelné aplikaci, např. logo.
Nyní už jste, jak jste se zmínila, v důchodu. Nelitujete odchodu ze školy? Čím naplňujete svůj čas?
Jsem už několik let v důchodu a jak ráda říkám, "dělám jenom to, co chci, a na nic nemám čas". Věnuji se svým dvěma vnoučatům a konečně máme čas na sebe i s mým mužem. Chodíme na organizované vycházky po pražských památkách, pátým rokem budeme studovat na univerzitě 3. věku. Zprvu jsme se věnovali okruhům blízkým, a to na matematicko-fyzikální fakultě UK, v dalším roce jsme studovali na přírodovědecké fakultě a poslední dva roky na 2. lékařské fakultě. V příštím roce bychom se rádi věnovali vycházkám po historické Praze, které pořádá stavební fakulta ČVUT. Konečně mám pocit, že mám více času na čtení, ale asi nejvíce se čtení věnuji v dopravních prostředcích a dokonce jsem k nějakému většímu jubileu dostala čtečku, takže nemusím vozit těžké knihy. Dost času věnuji i domácím pracím jako je vaření (zkouším nové recepty a velkým pomocníkem je mi internet). Ráda bych uspořádala vyzkoušené recepty do nějakého uceleného souboru, ať už psaného nebo elektronického, ale zatím je to ve stádiu zrodu.
Dosud jste mluvila o tom, co děláte pro sebe. Ale já jsem v informačním zpravodaji pro Prahu 8 objevila Vaše jméno coby lektorky výuky PC pro seniory, takže se angažujete i pro druhé.
Na podzim loňského roku zřídila Městská část P8 Centrum aktivizačních programů pro seniory i v Bohnicích ve zdravotnickém středisku Mazurská. Zprvu mě lákala patchworková dílnička, kde jsem několikrát byla na kurzu. Připadalo mi správné, jestliže jsou kurzy zdarma, tyto nějakým způsobem vrátit. A tak jsem nabídla základy práce na PC, i když nemám žádnou kvalifikaci v tomto oboru, jsem jako velká část nás seniorů samouk. Vytvořila se velmi příjemná skupina několika seniorek a jednoho seniora a myslím, že už se všichni těšíme na další setkání, a je-li třeba, posíláme rady i elektronicky.
Je vidět, že jste velice vitální, měla jste či máte nějaké zdravotní problémy?
Samozřejmě, že i mně se nevyhnuly choroby. Některé jsem si odbyla ve středním věku, některé se objevily později. Mohu-li věřit lékaři, je polovina choroby zažehnána. V jiném případě mi výtečná obvodní lékařka doporučí naštěstí někoho jiného.
Co je tedy Vaším krédem, kterým bychom zakončily Vaše "Zpovídání"?
Jako krédo bych doporučila citát už zmiňovaného Maxima Gorkého: "Pomyslete, kolik rozumu a energie se vynakládá na to, aby se lidem ukázalo, jak jsou špatní. A představte si, že by se všechna ta energie vydala na to, aby se lidem ukázalo, co je v nich dobrého."
Paní učitelka Votrubová je už od pohledu veskrze pozitivní, pohodová osobnost. Je ukázkou toho, jak může fungovat rodina, jakou roli hrají shodné partnerské zájmy, jak moc znamená práce, která je zároveň i koníčkem. Přistupuje velmi poctivě k lidem a k životu a ten jí to oplácí mnoha pozitivními stránkami. V jejím případě není třeba vynakládat energii na to, aby se ukázalo, co je v ní dobrého. Zde totiž beze zbytku platí to staré známé, že "Dobré dílo se chválí samo". Děkujeme za rozhovor.
