Nejkrásnější ozdobou člověka je úsměv. Nic nás nestojí a dává mnoho. Přitom je ho v dnešní době jako šafránu.
Měla jsem krásnou práci. Její součástí bylo se usmívat. Nebyl to pro mne problém, už jako dítě jsem se ráda smála. V čase dospívání jsem poznala, že můj úsměv se líbí nejenom mně, a tak jsem toho trošku zneužívala. Ve své profesi, kterou jsem milovala, se i morousi naučili usmívat. Pracovala jsem ve službách, na palubách dopravních letadel: s lidmi a pro lidi. A ti na usměvavou tvář reagovali vesměs stejně – úsměvem. Byla to krásná doba a není to tak dávno. Teď mi to připadá jako sci-fi.
Nač si pořád stěžujeme?
Podle pravidla jak se cítíš, tak se tváříš, jsem se vlastně nepřestala usmívat dodnes. Koutky mých úst mají tendenci se zvedat, i když už tvářové svaly padají a tvořící se vrásky protahují celou tvář do jakési vážnosti. Dožila jsem ve zdraví a ocitla se ve skupině seniorů. To je přece velká výhra!
Žiju reál dnešních dnů s radostmi i starostmi. Tak jako většina ostatních v mém věku. Snažím se uvědomovat si především pozitiva, jako jsou zdraví, rodina a především krásná vnoučata. To, že se vlastně nic neděje, máme totiž vše, co nutně potřebujeme. I když mír není samozřejmostí a živelné katastrofy nás nemusí nutně minout, máme stále dost důvodů být šťastní. Nevymýšlet si nereálné a nesnít o nemožném. Žít tady a teď a netrápit se tím, co už opravdu nemůžeme změnit. Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůře. Tolik negativismu, nadávek, urážek a zloby, jak zaznamenávám teď, jsem nikdy předtím nezažila. Jakoby zlost ovládla svět, nadávky byly jedinou možností jak vyjádřit svůj názor. Rozzlobenost a nespokojenost je módní trend, který se šíří jako nevyléčitelná nemoc napříč všemi vrstvami a věkovými kategoriemi lidí. Seniory nevyjímajíc.
Nebojme se své štěstí ukázat
Je mi z toho smutno. Je tolik důvodů, proč jsou lidé nespokojeni, ale my starší, už přece máme jiné priority! Tak bychom vlastně měli jít vzorem mladším, kteří ještě zápasí se svým životem a chtějí ještě něco „urvat“. My už jsme vše splnili a odevzdali a nic už vlastně nemusíme. Jen prožít tuto dekádu života hezky a důstojně. Podle svých možností s radostí a plným nasazením. S pozitivismem a především úsměvem. Ten obohacuje nejen nás, ale i toho, kdo jej přijímá. To není úchylka, když se usmějete na někoho, komu to sluší. Říct slečně, že je milá a mládenci, co vás pouští sednout, že je gentleman, by mělo být samozřejmostí. Ať si zase lidé zvyknou na slova děkuji, prosím, promiňte, galantnost, zdvořilost, úcta. Tato slova zmizela z našeho slovníku stejně jako se úsměv vytratil z našich tváří.
Když našim dětem neukážeme, jak by to mělo být, tak se nedočkáme od nich úcty ani my sami. Estetika jako předmět se snad neučí, společenskou etiketu ovládá málokdo a cítění lidí, nejen to společenské, se vytrácí. Na to bychom neměli zapomínat. Buďme vzorem, návodem k dobru a ne zdroj posměchu, jak se to dnes často děje. Všichni jsme tvůrci svého štěstí, tak buďme šťastní! A nebojme se to ukázat. Úsměv je oporou ve starostech. Je znakem přátelství, a toho není nikdy dost.
