Zuzanu Pivcovou známe přes dva roky. Tak dlouho je již čtenářkou magazínu i60. Tedy nejen čtenářkou. Zuzana se od začátku zapojila do našich literárních soutěží, nevynechala snad jediné téma a soutěž, které jsme vyhlásili, zúčastňuje se i fotosoutěží, ale svou největší stopu zanechala v rubrice "Moje poezie". Její verše jsou vyzrálé, jsou otiskem její duše, ale i zrcadlem životních příběhů všech, kteří její poezii čtou. Před více než rokem jsme Zuzanu požádali, aby pro nás připravovala rubriku Zpovídání. Tedy rozhovory se zajímavými lidmi, kteří sice nejsou žádné VIP osobnosti, ale přesto toho v životě mnoho dokázali a mají zkušeností a moudrosti na rozdávání. Zuzana připravila (bez nároku na honorář) pro naše čtenáře 11 krásných životních příběhů. Dvanáctý příběh bude o ní. Rozhodli jsme se totiž, že tuto rubriku otevřeme i dalším čtenářům - tedy, že rozhovory se zajímavými osobnostmi bude moci připravit kdokoli z vás. Věříme, že kolem sebe najdete zajímavé osobnosti, které mají světu co říci, třeba jako Zuzana.
Jak jsi objevila magazín i60?
Na úplném začátku byl můj první osobní krůček směrem k technice. Totiž, že jsem si koupila v bazaru notebook. To bylo v dubnu 2012. Někomu to možná bude připadat neuvěřitelné, ale do té doby jsem neměla vůbec přístup k internetu. A počítač mi sloužil v práci pouze jako psací stroj na vyřizování úřední korespondence nebo psaní odborných článků. V květnu 2012 slavil své 80. narozeniny můj idol dívčích let Josef Zíma. Při té příležitosti pořádal jubilejní koncert v hotelu Top u nás na Chodově, tak jsem se rozhodla, že se půjdu podívat. Vstupenku jsem si koupila na výstavišti v Letňanech, kde se v té době konal veletrh For senior. Kromě vstupenky jsem si vzala u stánku i leták, který informoval o internetovém portálu i60 pro aktivní seniory, a doma zjišťovala, co to vlastně je.
Pamatuješ si ještě, o čem byl tvůj první článek?
Můj první článek vznikl jako bezprostřední reakce na dovolenou na Kypru. V té době psala na i60 v rubrice Moje cestování Hanka Práglová báječné vyprávění na pokračování o cestě do Švédska. Napsala jsem o svém trochu dobrodružném putování na vlastní pěst do malé ZOO kdesi v kopcích blízko Pafosu. Vím, že jsem to pojmenovala jenom všeobecně „Tak tedy Kypr“ (byl to můj první seniorský dotovaný zájezd a oni nabízeli jen Kypr, odtud ten název), ale redakce to přejmenovala jinak. Říkala jsem si, že asi budou přísní. Na druhou stranu mě ale překvapilo, že to vydali hned druhý den.
Díky aktivnímu přístupu jsi vyhrála už řadu cen, která z nich ti udělala největší radost?
Svou první cenu, a tím i svou nejmilejší, jsem vyhrála o Noci kostelů v červnu 2012. Bylo to při vyhodnocení jarní literární soutěže. Redakci se nejvíce líbil můj příběh Maruška, vzpomínání na mou nejlepší kamarádku z mládí, která náhle podivně onemocněla, ztratila paměť a skončila jako nesvéprávná. Měla jsem z výhry obrovskou radost, protože jsem vlastně byla takřka začátečník, zatímco i60 už asi rok fungoval. Cena obnášela pobyt pro dva v penzionu Jasmína v Třeboni. Nutno dodat, že cenu jsem si užila (s kamarádem) až po půl roce těsně před vánoci, kdy už málem propadla.
Čtenáři tě znají hlavně jako básnířku. Kdy jsi v sobě objevila schopnost psát verše?
Po příběhu o Marušce jsem napsala ještě několik vyprávění. To už jsem začala sledovat i60 pravidelně, i když nemohu říct, že by se mi tam vše líbilo. Měl sice podtitul „pro aktivní seniory“, ale na můj vkus zaváněl až příliš nostalgií. Nemám na mysli redakci, ta se snažila dávat čtenářům informace a různé užitečné rady, ale sami čtenáři – dopisovatelé, ti byli všeobecně vyladěni na seniorský věk. Vlastně to byl jeden velký povzdech Ach, kde jsou ty časy, když jsme byli mladí. A k tomu trochu rozpaků, co udělat s tím svým „stářím“. Ne, nechci být ironická, člověk by neměl zapomínat, ani na lidi, ani na události, ale vedle vzpomínek by měl především žít teď, mít radost z toho, co prožívá, a hlavu plnou budoucích plánů. No, a vedle těch trochu „důchodcovských“ příspěvků mě oslovila milostná poezie Niny Šachové. To bylo jako perla vylovená z hlubin moře. Když jsem to četla, najednou jsem byla o desítky let zpět, ve svých pocitech mladé ženy, která má v sobě touhu po lásce, a ne vždy ji dokáže naplnit. Vůbec bych netušila, že by to mělo být vyznání šedesátnice. Zkrátka, Nina byla moje parketa. Vybavilo se mi, jak jsem v mládí psala básničky z nešťastné lásky. A teď jsem v sobě měla trochu trpký pocit provinění vůči sobě, že už to nedokážu. Tak jsem alespoň na dovolené oprášila starý sešit a troufla si poslat asi dvě nebo tři staré básničky. Jmenovaly se Dvojice, Vyznání a myslím Chvíle. Nina bohužel psala čím dál méně, až přestala úplně.
Je motorem pro psaní tvých veršů momentální stav duše?
Jak už jsem někde naznačila, bylo to, jako kdyby se zdánlivě mrtvá sopka najednou nečekaně probudila po letech k životu. Touhu po lásce a potřebu se s tím nějak vnitřně vyrovnat jsem měla v sobě vlastně stále, jen to po stránce „literárního ztvárnění“ bylo kdesi uvnitř, pod nánosem všedních věcí. A samozřejmě jsem musela mít citovou inspiraci. Člověka, kterému bych chtěla mnohé říct jinak, než to dokážu v běžném hovoru. Tím už vlastně přecházím k úvaze, zda je mým motorem stav duše. Myslím, že tak je to u všech, kteří něco napíší. Kdysi mi řekla známá senzibilka, že já jsem buď v euforii nebo v depresi. Tedy v koncových emočních bodech, zatímco ten veškerý „střed“ mezi tím mi schází. Je to tak, že píšu v hnutí mysli, většinou mě k tomu dožene posmutněná nálada, i když ve svém jádru jsem až neskutečně veselá. Jenže ta veselost má mantinely. To se těžko vysvětluje, protože je to hodně soukromé. To, že mě až dosud napadají nové a nové básně, si moc vysvětlit nedovedu. Ani ty rýmy. Možná, že jako někdo předává rukama energii a někdo provádí automatickou kresbu, já jen sděluji něco, čím mě pověřil někdo Nahoře. Neumíte si představit, jak jsem ráda, že ty básně, ačkoliv jsou opravdu většinou velmi soukromé, mají co říct i ostatním, kteří je čtou. Nejvíc jsou to samozřejmě ženy, které se mnou spoluprožívají mnohé pocity.
Nejen v básních, ale i v příbězích dokážeš být velmi otevřená. Pomáhá ti "vypsat se" třeba z nějakého bolestného zážitku?
Asi patřím k nejsdílnějším lidem zde. Přitom v jednom pracovním posudku jsem měla, že paní P. je vážné, uzavřené povahy. Jsem z rodiny, kde se moc o soukromí nemluvilo, takže ani my se sestrou jsme se to dobře nenaučily. Ale dusit v sobě dlouhodobě emoce, to člověku opravdu moc neprospívá. Havlíček radil našeptat něco do staré vrby. Já „šeptám“ do i60. Na dálku to jde. Tváří v tvář známým už tak sdílná nejsem, nemám s tím dobré zkušenosti.
Píšeš básně, příběhy, fotíš, jaké jsou tvé další zájmy?
Mým hlavním zájmem kromě i60 je moje zaměstnání. Leccos už jsem prozradila v několika příspěvcích. Ačkoliv jsem v důchodovém věku (skoro se mi příčí to vůbec tak pojmenovat), pracuji na plný úvazek a budu pracovat, dokud to půjde. Zatím se nezdá, že by mě zaměstnavatel nechtěl a že bych to zdravotně nezvládala. Vlastně pracuji bez přestávky již 43 let a nedovedu si moc představit, že by to bylo jinak. Z toho posledních 24 let jsem ve vojenském archivu. O tom jsem už také psala. Když se řekne „archivářka“, leckdo si představí nenápadnou paní, ponořenou do starých knih a dokladů. V mém případě to platilo jen částečně, že jsem se pohybovala ve „vaťáku“ ve studených depozitářích. Německá válečná dokumentace, kterou jsem zpracovávala a o kterou byl hlavně v 90. letech v cizině obrovský zájem, a samozřejmě i němčina, později i angličtina, mě dostaly na různé zahraniční konference a služební cesty a často jsem také tlumočila při návštěvách zástupců všelijakých institucí u nás. Jeden rok jsem zastupovala archiv a tím vlastně Českou republiku na zasedáních archivního výboru NATO v Bruselu a několik let jsem jezdila na výroční schůze mezinárodního výboru vojenských archivů do různých států. Myslím, že mi to z kolegů nikdo nezáviděl, nebylo ani co. Byla za tím tvrdá práce, nutnost umět jazyk a samozřejmě i naprostá nutnost spoléhat se v cizině sama na sebe. Teď už ale nikam nejezdím a jezdit nebudu. Mám radost z toho, že se objevili odborně a jazykově schopní mladí kolegové. Dokumentace bude v dobrých rukou.
Za svou práci jsi získala celou řadu ocenění. Přesto, jaký pracovní úspěch považuješ ty sama za největší?
Možná by se mohlo zdát, že mým největším pracovním úspěchem byla právě třeba účast v Bruselu nebo fakt, že jsem před 5 lety dostala medaili ministra vnitra (archivy totiž s výjimkou našeho patří pod MV) za zásluhy o české archivnictví. Ale pro mě bylo vždy velkým úspěchem to, že se mi podařilo najít pro lidi něco důležitého, třeba jsem tady hned na začátku vyprávěla, jak se mi podařilo dát dohromady dvě židovské válečné sestry, které se více než 50 let neznaly. Nebo pán z Norska, jehož otec byl jako člen odbojové skupiny popraven Němci, u nás našel jejich rozsudek, o němž neměl ani ponětí. Řada lidí pátrala po tom, kde jsou pochováni jejich předkové, vojáci rakousko-uherské armády, protože se chtěli jet podívat na jejich hrob do Itálie a místo toho jsme zjistili, že je to dnešní Slovinsko. Hodně jsem pomáhala při pátrání po skutcích různých oddílů SS, dozorců v koncentračních táborech i zdánlivě jen řadových esesmanů. Všechno toto dávalo mé práci smysl, nestojím o medaile ani odměny.
Pracuješ dlouhá léta s historickými fakty. Která část historie je pro tebe nejzajímavější a proč?
Ano, nejzajímavější je pro mě stále ještě částečně živá 2. světová válka. Díky dokumentaci, s kterou jsem přišla do styku, jsem poznala řadu věcí, které nás nikdy neučili. Nemohu se třeba smířit s tím, jak se poúnorová vlast odvděčila západním vojákům, kteří pro ni krátce předtím nasazovali život. Udělala z nich šmahem západní agenty a zrádce, a pokud je přímo nezavřela, alespoň je pěkně pronásledovala. To je opravdu hanebné.
Neuvažovala jsi někdy o napsání knihy? Určitě by se našlo téma, kterým ses pracovně zabývala a které by šlo "přetavit" do prózy?
Nejsem studovaná historička. To, co znám, jsem našla v samotné dokumentaci, kterou jsem procházela. Jsou to vždy jen úryvky dějin, události, osobní osudy. To jsem se také vždy snažila prezentovat v odborném časopise „Historie a vojenství“. Na hlavní články a stati a na vydávání knih jsou u nás jiní odborníci. Já jsem byla známá objevy a zveřejňováním zajímavé dokumentace, do té doby občas neznámé, třeba to byla podrobná zpráva o smuteční slavnosti za Heydricha v Praze s na minutu přesným programem nebo o bombardování Prahy nebo Českých Budějovic Spojenci, o Vlasovcích v Čechách atd.
Je vidět, že práce byla tvým velkým koníčkem. Co další zájmy?
Kromě práce a psaní do i60 mám ještě pochopitelně i další zájmy, i když ty provozuji spíše nárazově. Mám ráda kočky, obecně jako zvířátka, a hlavně ty tři kočičí veterány, kteří žijí u sestry. Ty alespoň pravidelně navštěvuji a částečně financuji. Mít ještě k nim svou vlastní kočku doma si netroufám, jelikož bych ji po dobu nepřítomnosti neměla kam dát. U sestry je už „překočkováno“. Celkově mám ráda zvířata, chodíme dost často do ZOO a už několik let vždy některému zvířeti děláme „adoptivní rodiče“. Mé zájmy se v 61 letech rozšířily o jízdu na motorce, Je to o to paradoxnější, že sama neumím jezdit na ničem a s ničím. Ale na sedadle spolujezdkyně na chopperu typu Harleye se mi náramně líbí. Moc toho ale nenajezdím, protože to nezávisí na mně. Co se týče dalšího cestování, tak tam si už rozhoduji sama. Letos pojedu asi opět, již potřetí za sebou, na Balt, kde jsem byla před 46 lety jako studentka. Věřte tomu nebo ne, já opravdu nejraději jezdím sama.
Vraťme se k našemu magazínu. Znáš i60 už hodně dlouho. Co tě na tomto magazínu za ty poslední dva roky nejvíce potěšilo?
Portál i60, o kterém tu vlastně mluvím z různých úhlů neustále, mě těší už svou existencí. Je to bez přehánění můj druhý domov. Vím, že jsem v poněkud jiné situaci než ti, kteří mají své rodiny a vnoučata, kterým se věnují přednostně. A co mě potěšilo nejvíc? Asi bych měla říct, že různé získané ceny, za články, v poslední době i za uveřejněné fotky, zkrátka skutečnost, že jsem se tu stala trochu známou. Mě ale nejvíc těší, že se portál omladil. Chová se tak redakce, vystupují tak i nově přihlášení čtenáři a dopisovatelé. Tím, jak je nás najednou hodně, dochází k daleko širšímu tematickému „záběru“, výměně názorů a zkušeností. Vznikly nové rubriky, diskusní chat, hemží se to tu soutěžemi všeho druhu. Redakci jejich práci občas zatraceně nezávidím, ale na druhou stranu ji má jindy ulehčenou tím, že portál zčásti tvoří vlastní příspěvky čtenářů. Já sama jsem ráda i za kritiku, přece není možné, aby se všem líbilo vše stejně. Ale kritizovat je jen první krok. Druhým krokem by měla být rada nebo návrh, jak tedy lépe. Také jsem ráda, že se mezi řadou z nás vytvořil už opravdu jakýsi osobní vztah, umocněný i prvním srazem v dubnu. Mnohdy si člověk myslí, jak těžký měl a má život. Když si pak ale přečte jiný vysoce emotivní, mnohdy tragický příběh, uvědomí si, že jiní na tom jsou často hůře a nevzdávají se. Zkrátka nás to učí větší nesobeckosti.
Někdy jsem trochu zklamaná z toho, že čtenáři málo reagují na podněty, že z množství přihlášených jich píše opravdu dost málo. Pak si ale řeknu, že neznám jejich možnosti a celkovou situaci, v jaké se nacházejí, Ale už jen samotné zjištění, že tolik a tolik lidí si otevřelo básničku nebo příběh, je potěšující.
Jakým směrem by se podle tebe měl magazín ubírat a co bys na něm ty osobně zlepšila?
Myslím, že portál zvolil správnou cestu, to znamená netlačit lidi našeho věku neustále do postavení seniorů tím, že jim bude nabízet pouze léky a zdravotní pomůcky, právní poradnu a speciální programy a slevy. Jistě jsou také důležité, ale lze je najít i na jiných internetových portálech. My jsme si asi získali popularitu tím, že jsme takoví „netypičtí senioři“. Být věkově mladý a být ve svém věku mladistvý, to není totéž.
Přála bych si, aby se čtenáři ještě trochu víc rozpovídali. K tomu mě inspirovala moje někdejší role učitelky němčiny. Všichni mí dospělí žáci neuměli plynně mluvit. A já jsem chtěla zapojit všechny. Tak jsem jim dávala opravdu jen mnohdy lehoučké otázky, vyžadující minimální odpověď. Třeba Kde jste byl v neděli, Máte doma psa, Co rád jíte, Jak dojedu na nádraží, Kde jste se narodil. Máte nějakou novinku? Na to se těšili nejvíce. Tak i na i60 bych zavedla takové „zahřívací kolo“. Je škoda, když někteří napíší, že něco obdobného znají ze zkušeností, ale nedovedou to napsat tak hezky, tak si netroufají napsat vůbec. Ale to by musela být viditelná otázka dne na domovské stránce, ne ukrytá někde na chatu, jednoduchá a inspirující. A pak mít kulturně sportovně společenské zpravodaje v různých krajích, kteří by ostatní buď předem na něco pozvali nebo je alespoň dodatečně informovali. Zkrátka Co se u nás děje.
Je něco, co bys chtěla vzkázat čtenářům i60?
Co vzkázat čtenářům i60? Nejsem studnice moudrosti. A rozhodně také nejsem pro všechny ta správná parketa. To je docela normální a přirozené. Dřív mě různé kritiky, ale především posměšky nebo pokrytectví a faleš, hodně bolely. Bodly a „žihadlo“ zůstalo v ráně, ta se zanítila a bolest nepřestávala. Dnes to třeba také bodne, ale žihadlo vytáhnu ven a pokračuji v chůzi.
Řekla bych: Buďte sami sebou a dopřejte i ostatním, aby byli sami sebou. Nedejte se do ničeho vmanipulovat, ani zjevem, ani osobností. Každý z nás je jiný a naprosto výjimečný a nezaměnitelný. Je zbytečné se s někým srovnávat, toužit po vítězství za každou cenu nebo se naopak podceňovat. Já jsem začala jezdit na motorce, jiný začne nebo obnoví nějakou jinou aktivitu. Myslím, že i v našem věku není nic tabu. Žádný zákon nestanoví, že to a to je jen pro mladé. Jestli se něco pro nás hodí nebo nehodí, to je jen naše rozhodnutí. Takže buďte v rámci svého věku mladí. A ať se tu setkáváme ještě dlouho.
Se Zuzanou jsem se osobně setkal snad jen čtyřikrát, pětkrát. Po každém setkání jsem si říkal, že příště musíme posedět mnohem déle. Prostě, její vyprávění a debata s ní je vždy zajímavá a inspirativní. Stejně jako její básně a příběhy. A tak nezbývá než si přát, aby Zuzanu magazín i60 stále bavil jako doposud. Díky!