Osud si s důchodcem Fanoušem Roubalem divně zahrál. Sám železničář, pojal za manželku učitelku. Sňatek to byl nerovný. Sám jen maturant, přivedl si do manželství ženu vysokoškolsky vzdělanou. Naštěstí byl sečtělý, vybavený mozkem a všeobecným přehledem.
Byl o několik let starší a neustále před svědky prohlašoval, že muž musí být starší nejméně o deset let, aby k němu měla žena patřičnou úctu. Nejraději by si prý od manželky nechal vykat! Bohužel se jeho manželství vyvinulo tradičním směrem. V jednom ale byli oba manželé zajedno. Svorně nenáviděli klér. Narodily se jim dvě dcerky. Žádnou nenechali pokřtít!
Holky dospěly do stavu, kdy je třeba ohlížet se po ženiších. Jednoho dne se dostavil k Fanoušově domku vousáč s kyticí. Podali si ruce u míchačky. Ve stroji to zašplouchalo a svátečně oblečený mladík byl přijat do rodiny lívancem z malty. Tato příhoda byla brána jako dobré znamení osudu. A opravdu! Hodný člověk, kantor, odvedl si dcerku Petru do Uherského Brodu.
Mladší dcerka Veronika mezitím vystudovala na Karlově univerzitě v Praze. Když odcházela, otec pravil: "Jestli si přivedeš černocha, Vietnamce, cikána, nebo mého spolužáka, nechci tě vidět!“ Dopadlo to dobře. Vystudovala, vrátila se domů a vzala si kantora. Najednou se tatík ocitnul v obložení pěti kantorů! Obstál.
A život šel dál. Obě holky se naštěstí usídlily nedaleko od sebe, takže tatík je stačí obsloužit jedním vrzem. Majitel režijní průkazky je zdarma mobilní. Jezdí však sám, neboť manželka mezitím zemřela.
Později se dověděl, že starší dcerka se nechala už jako dospělá pokřtít! Že se přivdala do klerikálního prostředí věděl. Tohle jej ale překvapilo. Při své bezstarostné a veselé povaze mu nedošlo, proč najednou ochladnul vztah mezi ním a rodiči jejího manžela. Pak mu to docvaklo. Pustil si hubu na špacír. Vyprávěl bezbožný vtip! Tři roky trvalo, nežli se s ním zbožní příbuzní udobřili. Ale světe div se! Starší dcera Petruška přistoupila na víru! Když jednou oznámila, že její dcerka půjde k prvnímu Svatému přijímání, tatík se vymluvil. Pak zaslechl za dveřmi: "Taky by ho neubylo!“
Mladší dcerka Veronika se ocitla na druhé straně barikády. V Praze se vypracovala do redakce časopisu Mladý svět. Chodila na návštěvu k Jančaříkům a diplomovou práci o Pavlu Kohoutovi konzultovala u něj doma. Spisovatel byl také oponentem! Vrátila se domů, přijala místo v regionálních novinách Slovácko. Našla si manžela, kantora. A jako na potvoru se přivdala do rodiny bývalého ředitele polesí u Státních lesů. Komunisté jí neublížili, stejně jako tatíkovi svému i manželovu.
Pro dědka nastalo dilema. Ukecaný člověk si několikrát v životě ublížil nevymáchanou hubou. Trpěl za ni v zaměstnání, vyrobil si takto hodně nepřátel. Byl vyhozen jako důchodce z vrátnice a s paní vedoucí na novém pracovišti je neustále ve při. Ve společnosti to vzal čert. Ale v zájmu rodinné pohody musí držet hubu, nebo si uvědomit, ve které rodině se přesně nachází! Jedna rodina klerikální, druhá komunistická!
Jak šel život, seznámil se Fanouš s katolickým knězem. S místním pastýřem se scházel pravidelně v hospodě U Matěje a přivedl jej také do své stolní společnosti v jiné hospodě. Ve své hospůdce sedávali osamoceni u stolu s cedulkou reservé.
Jednoho večera v pozdních nočních hodinách napsal kněz na čistou účtenku:
Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou hříšným!
I když obsah není pro ateistu zcela srozumitelným, stalo se jakési požehnání součástí kredence. Leží nevšímavě vedle četných suvenýrů. Fanouš nazval sbírku Síní tradic.
První si lístku za sklem povšimla mladší dcerka z komunistické rodiny. Pravila: "Tati, to snad není možné, jseš to ty?“ Druhá dcerka vzala "Obrácení Ferdyše Pištory“ za známku měknutí osobnosti ve stínu blížícího se Posledního soudu. "Tatínek je pragmatik a sichruje se!“
Fanouš Roubal má hodné dcery. Otce svorně navštěvují. Na papírek s posvěcením za sklem kredence si zvykly. Otcova "Síň tradic!“ půjde časem stejně do popelnice. Zatím se o dědka nemusí starat. Osamělý sedmdesátník žije svým životem. Má kamarády, chodí na pivo a říká: "Vidíš, slyšíš a chodíš, co bys ještě nechtěl!“
To požehnání v domě ateistově nepůsobí nijak. To jenom Fanouš se dělá zajímavým před případnou návštěvou. A navštíví-li jej kamarád obeznámený s jeho militantním ateizmem, jistě si povzdechne: "V hospodě blbě kecá a doma se po večerech modlí růženec!“
