Od puberty až do svých pětatřiceti sháněl holku. Usilovně, ale marně. Dokonce jsem přesvědčen, že s dívkou neměl za celý život jedinou intimní zkušenost. Pak se rozhodl dobrovolně žít v celibátu. I když ženy určitě nebyly tím jediným důvodem.
Řeč je o mém mladším bratrovi Reném. Nejhodnějším člověku, kterého znám. Možná právě to bylo příčinou, proč se nedokázal ohánět lokty jako ostatní a prosadit se v „normálním“ životě.
Vzorný student
René byl vždycky premiant. Sice trochu pecivál, ale ve škole mu nikdo nestačil. Samozřejmě, že za to musel tvrdě zaplatit – na základce se stal nenáviděným šprtem a schytal si spoustu ústrků a naschválů. „Vydrž, oni z toho vyrostou,“ byla zřejmě nejčastější věta, kterou bylo možné po jeho návratech ze školy u nás doma zaslechnout.
A René vydržel. Na průmyslovce exceloval „s prstem v nose“. Krátce před maturitou to už nebyl ten „vzorňák“, jako dřív. Víkend co víkend s kamarády (zaplaťpánbu, že ho vzali mezi sebe) obráželi chaty a bigbíty. Pivo teklo proudem, začínaly první lásky. Jenže to byl právě ten kámen úrazu. Zatímco většina z jeho vrstevníků už s nějakou holkou „něco měla“, René pořád nic. „Jen počkej na vejšce, tam budeš na koleji a to teprve uvidíš ty příležitosti,“ utěšoval jsem ho coby čerstvý, ale vysokoškolským životem protřelý matador.
Nikdo mě nemá rád
René úspěšně složil přijímačky a vypravil se studovat ekonomii do Prahy. V té době jsme se s bratrem začali odcizovat. Já byl na vojně na Slovensku a on jezdil z Prahy domů tak jednou za měsíc. Vídali jsme se velmi málo. Navíc hned po mém návratu ze služeb tehdy ještě socialistické vlasti jsem se oženil a odstěhoval se k manželce dvě stě kilometrů daleko.
Brácha si po státnicích nějak zařídil přes doktora modrou knížku, aby na vojnu nemusel, a odjel pracovat do Prahy. Tím jsme se prakticky přestali stýkat, takže jsem měl o něm jen informace z druhé ruky.
Pořádně jsme si mohli popovídat, až po mnoha letech – když doma slavil třicetiny. Moc jsem se na bráchu těšil, ale jeho vyprávění se mnou hluboce otřáslo. Tak smutného, odevzdaného a poníženého člověka jsem snad v životě nepotkal.
René se mi začal po několika sklenkách svěřovat s nešťastnými platonickými láskami, s kamarády, kteří se rozprchli ke svým manželkám, se samotou, s bídou dnešního života. Nakonec se rozplakal a já ho nedokázal přes veškerou snahu utišit. Až opilecký spánek nám byl vysvobozením.
Ráno se René hrozně styděl a už o tom nechtěl mluvit. Já jsem ale v tu chvíli jasně věděl, že jeho citlivé duši chybí láska a dokud ji nenajde jinde, budu mu ji dávat sám. A že se už nesmí nikdy stát, abychom se tak dlouho neviděli.
Pryč z tohoto světa
Od té doby jsme se pravidelně navštěvovali. Jeden měsíc jsem se vydával do Prahy já, ten druhý jezdil René k nám na Moravu. Vždycky jsme jeden pro druhého připravili nějaký program a večer si sedli na „pokec“ do vinárny, nebo do hospody. A vždycky zvesela – René viditelně pookřál, o svých trápeních nikdy nemluvil. Dokonce mi prozradil, že si po delší době našel novou známost na inzerát. Řeknu vám, bylo fantastické slyšet, že tento víkend nemá čas, protože ho přítelkyně pozvala na výlet.
Pak přišla revoluce, brácha si sehnal dobré místo a dařilo se mu lépe i materiálně. Koupil nové auto, větší byt, nový nábytek. Všechno by vypadalo idylicky, kdyby jednoho večera nezazvonil telefon z nemocnice: René se pokusil spáchat sebevraždu, spolykal nějaké prášky a je v kritickém stavu.
Ještě ten večer jsem se rozjel do Prahy. Dvě noci jsem strachy nespal, třetí den mi řekli, že už je mimo nebezpečí. Za týden ho převezli do psychiatrické léčebny, kde jsem ho mohl konečně navštívit.
Proč to proboha udělal? Nejprve ho vyhodili z práce, protože je prý málo asertivní. Vzápětí ho opustila přítelkyně. Život je hnusný, lidé jsou hnusní a proto si asi řekl: pryč z tohoto světa.
Nový rozměr
V léčebně si René pobyl skoro půl roku. Za tu dobu zvládl tamní knihovnu a začal se zajímat o duchovní literaturu. Vždycky, když jsem ho navštívil, nadšeně mi o ní vyprávěl. S úlevou jsem cítil, že křesťanská víra mu dává nový rozměr života.
Jeho rozhodnutí proto na sebe nedalo dlouho čekat. Ihned po návratu se přihlásil ke studiu na Katolické teologické fakultě University Karlovy. Když ho přijali, prodal auto i nábytek, byt vyměnil za malou garsonku a sehnal si brigádu, aby měl nějaký stálý příjem. Po pěti letech těžkého studia úspěšně zvládl závěrečné zkoušky. Ani jedinkrát si René během cesty za svým snem nepostěžoval – jak říkal, útěchu vždy nacházel v Bohu.
Zanedlouho se mi ve schránce objevila pozvánka na Jáhenské svěcení. Když o týden později bratra vysvěcoval kardinál Miloslav Vlk v Týnském chrámu na Pražském hradě, byl jsem to já, kdo dlouho nemohl zastavit slzy. Plakal jsem štěstím, že se už nemusím o bráchu bát.
Dnes je René naprosto vyrovnaný a sebevědomý člověk, ve kterém cítíte oporu, rozvahu a lásku. Čistý člověk, který konečně našel smysl života.
