Moje druhá pětiletka začíná stěhováním do vedlejší vesnice, do úplně nově postaveného domečku. Rodiče jej dokázali vybudovat prakticky svépomocí, s přispěním jednoho jediného řemeslníka. Taťka zvládl výkopy, výstavbu z kamení, cihel i tvárnic, troufl si i na krov a podlahy. Mamka pomáhala, kde se dalo, vozila materiál, všechnu maltu namíchala lopatou (a že jí bylo), písek kátrovala, cihly podávala. Prý si při práci dobře rozuměli, šlo jim to od ruky.
A tak se seznamujeme s útulným baráčkem, velkou zahradou, novými sousedy i ostatními obyvateli. Ale jen pomalu, za maminčinami sukněmi, nechce se nám totiž v novém prostředí moc mluvit, stydíme se, červenáme, pozornost, kterou vyvoláváme jako dvojčata nám není příjemná, spíše obtěžuje.
Vždyť jaký dvojčata – nejsme si podobné ani jako sestry. Ségra je malá, kulaťoučká a hezounká, já jsem takové vysoké vykulené bidýlko.
S uvedeným přístupem to bude ve škole, která je za dveřmi, asi vypadat. I proto říkám, že každý den tam chodit nebudu, že se budu střídat se ségrou - to je chytrý, ne? Nakonec se tam ale podívat jdu.
Škola má dvě třídy – prvňáky a třeťáky v jedné s usměvavou paní učitelkou, která vypadá moc hodná, ale nebude to pravda, druháky, čtvrťáky a páťáky v další s přísným panem ředitelem - ani to nebude pravda.
První vysvědčení je obrovským zklamáním. Ta dvojka je moc velká, přes celou stránku, jsem smutná. Proč?
Protože jsem školou naprosto okouzlená, miluju tam skoro všechno – tabuli, třídu i křídu, vrzavé lavice, přestávky i vyučování, zvonění, matematiku, čtení. Trochu méně pak kreslení, ruční práce, tělocvik, zpěv. Takže se ukazuje, že nadání prostě žádné, ale fakt žádné nemáme (tedy spíše já), ani umělecké, ani manuální, vůbec ne sportovní – jak to bude dál?
Vzpomínek z této školy 1. stupně mám dost, tři jsou ale nejdůležitější.
Ta ošklivá se týká kontroly, kterou paní učitelka nevybíravým způsobem vykonala na nás žáčcích přes čistotu. Kontrolovala umytý krk, uši, vlasy, ruce, boty, čistotu hledala i na límečcích, rukávech, ponožkách. Bylo to celé nepříjemné a ty komentáře k tomu byly zlé, moc zlé a já poprvé pocítila intenzivní bezmoc, stud, ponížení – ne za sebe – my dopadli dobře, ne za děti, které strnule zírali, ale za toho dospěláka, který využil –spíše zneužil – svoji moc, své postavení. A to by nemělo být, alespoň jsem si to myslela už prve a myslím dosud. Situace ponižování a zahanbování by neměli nastávat ani u dětí ani u dospělých.
Navíc - na této škole mně od počátku zaráželo a vlastně i podvědomě uráželo prakticky každodenní bezelstné vyptávání „hodné“paní učitelky. Zajímalo jí u všech všechno. Co bylo k obědu, k večeři, svačině, jestli máme pračku, králíky, peníze (no to přeháním), jestli půjdou rodiče tancovat o pouti, o plese, o posvícení, co roste na zahrádce, jestli bude zabíječka, zda nesou slepice, jak jsme oslavili svátek, narozeniny, Štědrý den, vánoce, velikonoce… K čemu jí to bylo, tak nad tím dumám dodnes.
Kromě mého čtení se v té době doma často hrálo Člověče, nezlob se - s kamarády rodičů i příbuznými, venku pak kuličky, u kterých jsme prohru se sestrou vždy obulili. Skoro denně jsme se mohli zapojit do vybíjené na návsi, vždy tam někdo pobíhal – ne jak dnes, kdy děti sedí u počítačů a nikde ani živáčka. Často nás naši brali také na houby - my sbírali ty, co oni našli – „trochu“ nás rozmazlovali.
V komunikaci s okolím jsme v tomto období výrazně pokročili. Zúčastňovali jsme se vesnických vánočních besídek - úplně mrazilo, když velké holky spustily „ty jsi Martine strom zelený…, dokázali nacvičit s klukama!!! taneček „sivá holubičko, kdes byla?, navštívili ochotnické představení se známýma tetama a strejdama ve vedlejší vesnici i vystoupení vojenské posádky s místními kráskami na vdávání, kde znělo „na prahu stála, hezká se zdála…“
Ani „politika“ nechyběla. Ochotně, s nadšením, jsme se zapojovali do výzdoby vesnice při oslavách 1. máje. My menší jsme navazovaly na dlouhé metry motouzu barevné pentle z krepového papíru, které pak ti větší rozvedli kolem rybníka na návsi a doplnili několika březovými májkami. Bylo to moc hezké a ne že ne, jak dnes všici tvrdí a nikdo to nepřizná.
A co přiznáte Vy ze své druhé pětiletky?
