Opět nastal čas pravidelného setkání absolventů. Třída 4.A ožije ve vzpomínkách. Od maturity na Železniční průmyslovce ve Valticích uplynulo neuvěřitelných padesát čtyři let! Z dvaceti devíti tehdejších maturantů jich zůstala třetina. Dvacet mužů se schází pravidelně. Na ty zbývající se už jenom pietně vzpomíná. Minuta ticha se nedrží. Kamarádi ožívají v četných příbězích. Pořád je na co vzpomínat.
Třída netrpí syndromem úspěšnosti jednotlivců. Byli to samí kluci, takže žádná přítomná manželka se před jinou ženou nemůže chlubit, že její Pepík byl sekčním šéfem a sousedčin Bohdan zůstal pouhým výpravčím. Syndrom ze Šrámkova Měsíce nad řekou tomuto společenství nehrozí. Primus třídy Standa pak dává k lepšímu: "Bude nás čím dál méně. Pamatuji si článek v jednom časopise. Tam se scházeli každým rokem lovci krokodýlů. Pořád jich ubývalo, až nakonec zůstal na konci stolu jediný! To nás čeká taky, doufám, ale že v nedohledné době!“
Přirozený organizátor Honzíček Malík začíná předčítat seznam absolventů. Patří se povstat a několika slovy každý sám sebe pochválit, popřípadě vyzvednout úspěch svých potomků. Samozřejmě nikdo z účastníků nemá v rodině blbce, natož bezdomovce a ty tři manželky se s ním rozvedly svoji vlastní vinou. Honzík musí celou akci stihnout za hodinu, neboť pak musí jít domů vyvenčit psa. Už dnes hodně utratil. Dal si malé pivo a hospodská mu je musela ohřát v mikrovlnce!
Sedmdesátník Eman Klouda, nejlepší sportovec třídy, stal se jakýmsi Otcem Janderou. Tento atletický činovník v padesátých letech vodil kdysi za sebou zástupy mladých atletů a v osmdesáti letech proháněl po překážkové dráze mladší dorostence. Eman kráčí v jeho šlépějích. Dosud čilouš, plete se do několika spolků. Dosud nikdo nenašel odvahu poslat starého otravu na lavičku v parku.
Zdeněk Chronek, bývalý náčelník z Bakova nad Jizerou se dostavil se šátkem na hlavě. Svého Harleye, kožený oblek, nějaké řetězy a upomínkové předměty nechal raději doma. Šedivý dědek v plné polní a bez motocyklu by mohl vzbuzovat nevhodnou pozornost a zavdat příčinu k nechutným poznámkám. A právě motorista začíná u stolu rozvíjet téma HOBBY.
Každý stolovník pak vypráví, co mu zbylo na sklonku života za potěšení. "Já mám doma sedm milionů pohlednic!“ chlubí se Vašek Bednář. Pak si posteskne: "Kdybych je začal všechny prohlížet dvacet čtyři hodin denně, za rok bych to nezvládnu! “Venca Kotoul hned přidává: Já mám sbírku pivních nálepek. Mám je perfektně seřazeny v šanonech. Byla toho plná cimra. Bohužel jsem je musel přemístit do sklepa. Budou mít odtud blíž k popelnici!“
Sbírkou Foglarovek, časopisů Vpřed, Junák a Mladý hlasatel se pochlubil Zdeněk Maroušek, zvaný Tajemný chlapec Hačiřík! Smutně si pak postesknul: "Kluci, já takhle blbnu od školy, však víte. Moje sbírka měla před Vítězným listopadem cenu třiceti tisíc! Před týdnem jsem zahlédl v antikvariátě šestý ročník Hlasatele. Koupil jsem jej kdysi na burze za tři tisíce. Mohli byste to dnes násobit deseti. Teď jej prodávali za osm stovek! Prodávající za tento skvost dostal dvě sta padesát korun. To je akorát lepší večeře. A ke všemu o moji sbírku nemají zájem ani vnoučci. Čert aby to vzal!“
Nakonec všechno rozhrábnul Fanouš Rendlů:
"Všechny vaše koníčky jsou k ničemu. To já jsem si na stará kolena pořídil krásnou milenku. Je to čtyřicítka, naprosto atraktivní a může na mě oči nechat. Když spolu kráčíme ruku v ruce, všichni se za námi otáčejí. Tuhle jeden dědek narazil při otočení hlavy do kandelábru. Já se tvářím jako ředitel Komerční banky. Jsem důstojnost sama. Nevěříte, nechám kolovat!“
A statný sedmdesátník rozevřel knížečku s doklady. Místností se ozvalo šumění. Několik důchodců se vyjádřilo v tom smyslu, že kam ta ženská dala oči. Za hrobového ticha se kolující důkaz vrátil k majiteli. Fanouš pochopil, že jasně zvítězil na body. Nechal celou komunitu zahanbeně bádat, v čem je zakopaný pes.
Najednou začalo být chlubení sběratelskými kuriozitami bezpředmětné. Začalo se přetřásat jiné téma. Vždyť ti dědkové si mají o čem povídat. Fanouše ale hřeje potěšení, že mu kamarádi skočili na špek. Nemůže přece prozradit, že v průkazce není věnovaná fotografie, ale výstřižek z katalogu kosmetické firmy!
Nakonec, co můžou lidé takovému dědkovi na stará kolena ještě závidět!
