Expedice oksroN 2014:
Den zvaný blbec

Nikdo z nás, kteří sedíme v autě Mercedes Vento a míříme směrem na Berlín, není zvyklý na ponocování. Až na Vojtu, jenž jako lékař koná často noční služby a ví jak na to, aby překonal vidinu sladkého spánku. To se nám hodí. Bude do rána řídit a my ostatní se pokusíme o spánek v nepohodlí.

Vojta si pustil Mládka s Pitkinem a náš "spánek" přerušoval jeho hlasitý chechtot nad texty, které plynuly s reproduktoru. Hamburgem jsme projeli v 6:45 a nikdo si ani nevzpomněl na Uličku lásky, zastavili jsme však kvůli "wejcování". A pak už Flensburg a dánská hranice, Kolding, Arhus, Aalborg a v 11:50 jsme v Hirtshals. A ne po prvé. Odtud jsme vyplouvali do Norska už několikrát, ovšem se společností Color Line, ale tentokrát chceme plout do Bergenu se společností Fjordline. Jejich sídlo jsme museli chvíli v přístavu hledat a naše orientační schopnosti opět dostály svému jménu. Jsme před budovou a nastává chvíle, kdy se rozhodne, jestli dnes odplujeme nebo ne, protože nemáme - jako obvykle - cestu objednanou.

"Yes, miss, just on this line we want boarding card for 6 persons." Není problém. Tak po této odpovědi pokladní jsme si oddechli. Lámanou angličtinou jsme karty koupili se slevou 100 euro jako odměnu, že použijeme trajekt na začátku turistické sezony. Prima. Zaplatili jsme za cestu asi 250 euro.

Co s načatým dnem, který začal podle našich představ a do odplutí trajektu zbývá spousta hodin? Pravda, šlofík by přispěl k dobré náladě, ale kde hlavu složit? V hale společnosti pospávali na podlaze mnozí mladí cestovatelé, nám se to však zdálo nedůstojné našemu věku a vyrazili jsme do města.

Zaparkovali jsme na náměstíčku a ke slovu hned přišly fotoaparáty. Z našeho dresu, který byl letos fialový, zbyla na hlavách pouze oranžová čepice s našim logem. Je trochu chladnější počasí a svižný větřík, a tak dresy vzaly za své a nahradily je lehké bundy. 

Sto metrů od náměstíčka šumí moře, vedou k němu schody, roubené architektonickým výtvorem, který nás přilákal k zastavení. Pravda, nejsme rozmístění dle věku ani funkcí, protože já jako nejstarší a zároveň kuchař Expedice, tam chybím. Je to škoda, možná, že někdy jindy, pokud se někdo ujme fotografování a natáčení video sekvencí.

Firma Vinter existuje už přes sto let a v tomto jejím obchodě se prodávalo a prodává to nejkvalitnější maso, dnes i ostatní potraviny. Kdo by odolal. To nejkvalitnější maso musíme ochutnat. A tak jsme sáhli do prodejního koše, kde se pod igelitem na platu na nás usmívalo několik druhů uzeniny. Plato, na kterém váha salámů čítala 15 dkg, jsme koupili v přepočtu zhruba za 200 Kč, a před obchodem jsme zahájili ochutnávku. Jaké bylo naše překvapení, když jsme z obalu zjistili, že jsme koupili charizo, made in Spain. Volové.

Zpět na parkoviště jsme prošli vedle zajímavého kamene, který někdo utrousil na náměstíčku k potěše očí korzujících obyvatel a nepřetržitého proudu turistů.

Neschylovalo se k bouři, ale k události, která mne utvrdila v přesvědčení, že tento den je blbec. Bylo půl šesté odpoledne a k nalodění na trajekt jsme měli být na seřadišti nejpozději v osm. V pohodě jsme doplnili tekutiny i žaludky (padla na to šrůtka domácího uzeného, kterou jsme vytáhli z ledničky, která přestávala mrazit). Kuřáci přidali cigaretu a nasedli jsme s úmyslem přesunout se na seřadiště. Šéf otočil klíčkem v zapalování a ono nic. Ani podruhé, ani potřetí. A všichni pochopili, že baterie v autě je prázdná a došlo jim, proč lednička málo chladila. Při poledním odchodu od auta jsme ji zapomněli vypnout, a to byla příčina maléru, který nás položil na lopatky. K seřadišti kilometr, na loď nás s nepojízdným autem nevezmou a jakákoliv pomoc v tuto dobu v nedohlednu. Pokus o přebukování plavby na příští den nevyšel, takže jsme stáli u auta jako zmoklé slepice a Zdeněk, profesionální elektrikář přišel se spásným nápadem.

"Vzal jsem pro jistotu nabíječku. Je někde pod kuframa. Aby ale nabila baterku tak, aby jsme stihli odplutí, je skoro nemožné. A kde ji nabijem?" 

Skupina vyrazila hledat po chodbách a v hale společnosti Fjordline zásuvku, což se podařilo. Mezi tím Zdeněk baterku vyndal a společně jsme ji přenesli ke zdroji a zapnuli do zásuvky. Všichni vzpomínali, jestli ještě znají nějakou modlitbu, a pouze Vojta si vzponměl na Andělíčku, můj strážníčku...

Po hodině šéf zvolal: "Risk je zisk!" a společně se Zdeňkem odnesli baterii zpět do auta a zapojili. Pak všichni zatajili dech. Klíček vykonal své a auto opět spokojeně zabručelo. Rychle jsme nasedli, dojeli na seřadiště, nechali motor běžet, aby se baterie dobíjela a dvakrát jsme se přesvědčili, že ledničky a mrazák jsou odpojeny.

Přes kontrolní stanoviště jsme projeli ve 20:15, každý dostal kartičku s číslem kajuty, která nahrazovala tradiční klíč. Loď byla obrovitá a auta najížděla do několika pater. My byli v pátém, což jsem nezaznamenal a nebýt šéfa, těžko bych hledal auto při ukončení plavby v Bergenu.

U recepce jsme se nezastavovali. Nebylo proč. Výtahem jsme vyjeli do osmého patra a systémem dobře/špatně jsme našli kabinu. Moje představa o lodních kajutách hovořila o dvou palandách a možná nějakém umyvadle na chodbě. Pochopitelně. Lodní kabinu jsem zkusil po prvé. Byla ovšem luxusní. Chytře poskládány ve stěnách a stropu čtyři postele, koupelna s umyvadlem, sprchou a WC, ručníky. Televize v kajutě s více než padesáti programy nijak nelákala, a tak jsme vyrazili na prohlídku lodi.

Ocitli jsme se v jiném světě a ani jsme nezpozorovali, že loď vyplula. Obavy z možných žaludečních potíží vzaly za své a až na otevřené palubě jsme zjistili, že se už vzdalujeme od Hirtshals. Už je kolem půlnoci a já jdu do hajan. A ještě než jsem usnul, řekl jsem si, že tento den nebyl takový blbec, jak jsem se původně domníval.