Po odpolední relaxaci v bazénech s příjemně teplou vodou a po různém skotačení na skluzavkách a tobogánech, jsme se po večeři vydali na průzkumnou procházku do městečka Bük. První prapodivnost nás potkala již asi 300 metrů od hotelu. Vyšli jsme správným směrem z lázeňské části zvané Bükfürdö k silnici, vedoucí do Büku, kam to mělo být asi tři kilometry. Recepční z našeho hotelu nás ještě upozornil, že tam není chodník, pouze podél silnice vede cyklostezka, ať jsme opatrní. Tuto radu jsme ocenili.
Ovšem mnohem dřív, než se nám před zraky objevila nějaká cyklostezka, tak byla dopravní značka, před kterou jsme opravdu hodně zrozpačitěli. Byla to ta bílá cedule se šikmo přeškrtnutým názvem obce, běžně označující u nás konec obce. Jenže zde byl najednou přeškrtnut Bük. Tento BÜK tedy podle místních skončil ještě dříve, než jsme do něj stačili vkročit! Samozřejmě, že to v naší zhruba dvacetičlenné skupince vyvolalo údiv i následné dohady. Někoho napadla nahlas myšlenka, že jsme se asi vydali od křižovatky opačným směrem. Tu možnost jsem já nepřipustila, bylo mi jasné, že opačně bychom se naopak cíli vzdalovali. Pár nedůvěřivců šlo zpět k hotelu.
Ostatní, co chtěli záhadě přijít na kloub, stejně jako já, jsme pokračovali v započatém směru, bez ohledu na dopravní značení. A také bez ohledu na to, že to tu vypadalo, jak na konci světa – žádná obydlí, nikde ani živáčka. Jen rovná silnice, jejíž konec byl v nedohlednu. Zbylo nás jen čtrnáct průzkumníků. Teprve po čtvrt hodině chůze naše silnice ústila na další křižovatce do jakési širší hlavní ulice, podél níž byla konečně ta cyklostezka. Nebylo pochyb, že naše rozhodnutí bylo správné. V dáli se objevila stavení a věžička kostela. Naše nálada i chuť pokračovat v cestě se značně pozvedla. Když jsme míjeli na téměř osamělém místě postavený pěkný, nově vyhlížející hotel Karamel, zaběhla jsem do jeho recepce zjistit, zda náhodou nemají plánek Büku. Poštěstilo se, měli a dali. Jen paní recepční na moji otázku, kde se tam nachází nějaké historické centrum, s odpovědí značně váhala a krčila rameny. Ale na důkaz toho, že rozumí mé otázce, otevřela plánek a kroužkem označila naši polohu. Pokračovala v kroužkování nákupního centra na jakémsi náměstíčku a dodala, že tam je centrum, ovšem není to nic historického. Dobře, nevadí, poděkovala jsem za informace i plánek.
Za krásou a historií...
Začínala ulice lemovaná po obou stranách novými, často luxusními vilkami s upravenými zahrádkami, kde kvetly desítky druhů voňavých růží v různých barvách. U mnoha objektů bylo oznámení o volných pokojích. Usoudili jsme, že o lázeňské hosty asi nemají nouzi, neboť ceny za přespání byli samozřejmě přijatelnější než v komfortním hotelu. Procházka touto ulicí byla velmi příjemnou pastvou pro oči a uklidňujícím balzámem pro duši. Prostě radost pohledět! Někteří se nechali slyšet, že i kdybychom tam již neobjevili nic jiného, tak tento výšlap stál za to. My jsme však neskončili, ale pokračovali dále k očekávanému centru. Tam se nám potvrdila slova té paní recepční – opravdu jen nějaký obchod, kadeřnictví a jakési další služby.
Někde v Büku měly být menší památné církevní stavby a rovněž jisté jedno starodávné selské stavení. Dali jsme hlavy dohromady nad získaným plánkem a rozhodli se jít směrem, kde jsme viděli věž kostela. A ejhle! Před kostelem byly oplocené zahrádky, ale viditelný průchod k němu žádný. Dva muži se odtrhli od zbývající většiny nás žen a svižnými kroky šedesátníků uháněli zjistit, zda není nějaká přístupná cestička nad kostelem. Brzičko se vrátili s nepořízenou. Neměla jsem důvod nedůvěřovat jejich výsledku hledání, které se ovšem teprve později ukázalo jako nedůsledné. Společně jsme se pak vydali k nejbližší odbočující silnici pod kostelíkem v naději, že tam odtud k němu vede cesta. Intuice mi napověděla, že obrysy objektu, které jsem uviděla v dáli na úplném konci té silničky, budou pravděpodobně tím selským stavením, zmíněným na začátku tohoto odstavce. A byly!
Stanuli jsme před venkovskou chalupou s neobyčejně krásnou doškovou střechou. Na ní jsme mohli oči nechat! Dostaly nás hlavně ty zesílené stupňovité hrany s dvojitými došky, které nebývaly u takových stavení běžné. Na první pohled bylo zřejmé, že chalupa je nově opravená. Dovnitř jsme již však nepronikli, byl totiž večer a tudíž samozřejmě zavřeno. Pro nás bylo velmi příjemné zjištění, že venku bylo možné si přečíst podrobné informace o tomto stavení kromě maďarštiny a němčiny, také v češtině.
Šlo o poslední objekt z vepřovicových cihel v tomto mikroregionu, který byl před úplnou zkázou zachráněn celkovou rekonstrukcí. Výčet prací, které na něm proběhly, tam byl podrobně popsán. Od roku 2006 je ve správě obce. Pojmenován byl po původním majiteli, někdejším ševci, Kóczanův dům. Citlivě byla upravena i zahrada a široké prostranství, kde probíhá celoročně mnoho akcí, konaných v duchu lidových tradic.
Nezapomněli jsme ale ani na tu hledanou cestičku ke kostelu. Zde však rovněž nebyla. Než jsme se obrátili na zpáteční cestu k našemu přechodnému domovu, tak jsme ještě jednou došli k místu, odkud byl kostel vidět nejblíže. Několik z nás totiž pojalo podezření, že ti dva pánové své úvodní hledání vchodu neprovedli důsledně. Od manželek to pěkně schytali, my ostatní jsme se jen pobaveně a také vítězoslavně usmívali, když jsme tu přístupovou boční uličku objevili a konečně jsme stanuli před vchodem do evangelického kostela s datem dokončení r. 1785.
Podle předpisů tehdy zakotvených v tolerančním patentu, nemohl být protestantský kostel postaven na hlavní ulici. Ani jeho průčelí nesmělo směřovat do ulice. A pak ho hledejte! Ale povedlo se. Mohli jsme pomýšlet s uspokojením na návrat zpět k našemu hotelu. (Kromě toho je v obci
i další, katolický kostel s ještě zajímavější historií).
Nordic walking, hřiště pro dospělé, golf
Musím ještě doplnit, že cyklostezka byla současně určena i pro vyznavače nordic walkingu (máte-li doma sportovní hůlky, rozhodně si je nezapomeňte přibalit, tady je dostatečně využijete, vyznačených a doporučených tras je zde více).
V dalších dnech jsme pak v Bükfürdö ještě objevili zajímavé sportovní hřiště pro děti a hned vedle pro dospělé s nářadím vhodným pro různé věkové kategorie, nevyjímaje nás dříve narozené.
Jindy jsme došli také na moc pěkné golfové hřiště, které údajně patří k nejlepším v západní části Maďarska. Bylo dovoleno projít se po okolním chodníčku s výhledem na část nádherně upravené zelené plochy. Další objevování přenechám na Vás, kdybyste se někdy rozhodli pro případnou návštěvu.
Věřte, že při příjemné relaxaci v rozlehlém nádherném termálním areálu, můžete holdovat sportu, objevovat i další zajímavosti, navštívit kulturní akce i výborné maďarské hospůdky.
Níže je několik fotek (další jsou u prvního dílu, kde jsem popisovala areál).
| Pošete nám i vy příspěvky (tipy, cestopisy, příběhy) do soutěže Moje léto 2014, v nichž představíte „to svoje“ místečko včetně pamětihodností, výletů do okolí, slavných rodáků a dalších zajímavostí. Rozsah textů, jejichž počet není nijak omezen, je čistě na vás – podmínkou je pouze, aby byly autorské (originální) a byly opatřeny alespoň dvěma vlastními fotografiemi. Článek, který vložíte běžným způsobem, a to nejpozději 30.8. doprovoďte nadpisem Moje léto: plus titulkem. Během prázdnin je budeme postupně zveřejňovat. Poslední srpnový den vybere redakce nejlepší letní tip a odmění jej zahradním grilem od firmy Mountfield. |
To je trochu nespravedlivé, paní Šenbergerová. Spojené státy, o jejichž mocenských zájmech není pochyb (stejně jako u dalších velmocí), se významně zasloužily o výsledek první i druhé světové války, korejské války i o potlačení islámských fanatiků. Fiasko utrpěly akorát ve Vietnamu. Ale i tento debakl dokážu pochopit, protože šlo o (marnou) snahu zabránit šíření bolševismu, který spolu s nacismem považuji za zhoubu lidstva.
